Zajímavě nám ten rok začal

Pro jednu část obyvatel (nazývané svině) je konec STRATKOMu obrovská úleva, nádech čerstvějšího vzduchu a mírná radost z pootevření svobodného prostoru. Ti, kteří tu úlevu vnímají, mohou svobodněji dýchat a mít radost z toho, že skončila vládní organizace, která dusila život obyčejných svobodomyslných lidí a většinu z těch „normálních“ vedla k autocenzuře a připosranosti.

Některým úředníkům se rozvázal jazyk a dovolují si tzv. s křížkem po funuse kritizovat bývalou Fialovu vládu. Faktem je, že příznivcům bývalé vlády se asi moc neulevilo. Předpokládám, že budou bojovat, především virtuálně na sítích a jejich nářky se zhmotní zejména v mainstreamových médiích.

Nyní probíhá „boj o Turka“. Proč ta zarputilost? Nebo je to jen divadlo či nastražená past? Bude Turek se svými kumpány pomstychtivý či velkorysý? Stane se tím, kdo rozklíží soudržnost koalice? Na něm záleží, jak to s ním bude dál. A na jeho straně. Co vezme jako důstojnou náhradu za to, že ustoupí? Nebo neustoupí?

Přestáváme být domnělým „pupkem světa“, premiér kličkuje jako chytrá horákyně a zdá se, že si budeme hrát zejména na vlastním písečku a snažit se o to, aby se nám tu slušně a důstojně žilo. Soustředit se na spolupráci se svými sousedy a sobě rovnými. Své vlastní životy už můžeme ovlivnit. To, co se děje mimo náš život, na to můžeme maximálně nějak reagovat a nějak se přizpůsobit.

Multipolární svět přichází poněkud drsně a je otázkou, co přinese. Nicméně už přinesl konec toho světa unipolárního a zjištění, že globalizace končí, upadá, protože už dosáhla vrcholu. Geopolitika a sféry vlivu jsou něco strašného, co by už do naší doby nemělo patřit. Vypadá to, že tři (jaderné) velmoci spolu uzavřely jakýsi pragmatický pakt o neútočení. Rozhodně to není čestné, morální, je to jen bezohledné využití síly (holt silnější pes mrdá), pragmatické prosazení a vzájemné respektování svých zájmů. Na svém dvorečku si dělej, co chceš, a to samé si budeme dělat my na svém. A nebudeme si do toho moc kecat, resp. dohodli jsme se, že tohle je to nové multipolární rozdělení světa podle nás. Ostatní se budou muset přizpůsobit a naučit se s tím žít.

Je to moje spekulace, nevím, jak je to doopravdy, znám jen to, co všichni ostatní z médií a komentářů. Říká se, že člověk by měl hledat na všem to dobré. Je tady něco dobrého? Někdy i „zlí“ lidé konají (ať už vědomě či nevědomě) „dobré věci“. To dobré je, že nám nejspíš nehrozí nějaký jaderný Armagedon, rozpoutaný supervelmocemi mezi sebou. Minimálně spolu nějak komunikují a asi i kšeftují, byť ty kšefty jdou na úkor jiných. Ale to se dělo vždy, protože vliv nějakých mocností nás provází historií 20. století, kterému dominují dvě světové války. V našem případě si stačí připomenout ty historické roky: říjen 1918, září 1938, březen 1939, květen 1945, únor 1948, srpen 1968, listopad 1989, leden 1993 (události si jistě doplníte sami).

Opravdu se tomu nevyhneme, musíme se každý prohrabat sám v sobě, najít svoji cestu, jedinečnost a spojovat se na základě různorodosti a vzájemně prospěšné spolupráce. Pomůže nám to, co se dnes přehlíží či je dokonce posmíváno.

Poznání, znalost, dovednost, a hlavně ctnosti jako pokora, vstřícnost, čestnost, odvaha, vděčnost, soucit a především laskavost. Láska je tím limitem, který omezí zlý úmysl. Minimálně na mé straně. Že neporuším přikázání „nezabiješ“ a „nepokradeš“. Nečiním jiným to, co nechci, aby oni činili mně. Žiju a nechám žít.

Co sám nemohu ovlivnit, nechám Bohu a poprosím ho o milost. Stvoření a Život si to všechno nakonec ohlídá nejlíp. My to v celku (ve všech souvislostech a komplexnosti) nevidíme, jen bychom měli vědět, že co není dobré pro jednotlivce či skupinu, může být naopak dobré pro celek.

Kdo jsem já, abych to nějak soudil, když vím, že nic nevím? Mohu se nad tím vším jen zamyslet a hledat odpovědi na otázky, které mě v souvislosti s tím napadají.