Vybombardovat Moskvu a Peking nedoporučuje deset z deseti psychiatrů

Když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Na setkání se sponzory je chvástání politiků standardním postupem, protože nějak z nich ty peníze vyrazit musí.

Ovšem když tak činí Donald Trump, kypí politikovo sebevědomí do výšek dosahovaných mezikontinentálními střelami. A tak se američtí sponzoři od pana Trumpa dozvěděli, že Putinovi vyhrožoval vybombardováním Moskvy, pokud zaútočí na Ukrajinu a Si Ťin-pchingovi vybombardováním Pekingu, pokud zaútočí na Tchaj-wan. Abych to odlehčil: Jelcin sice pobíhalpo Washingtonu ve spodkách a sháněl taxi, protože dostal chuť na pizzu, ale to měl natankováno jako raketoplán Buran. Trump to řekl střízlivý a závažnost obou věcí asi srovnávat nebudeme. Pokud jde o pana Muska, tak například jeho vyjádření o německém prezidentovi Steinmeierovi, že je „protidemokratický tyran“ také nehovoří o diplomatických schopnostech známého, abych tak řekl, „amerického oligarchy“. Chci-li se s někým na něčem dohodnout, chci-li prostě zlepšit svoje postavení vůči němu, pak mu nesmím vyhrožovat tím, že mu dám přes držku nebo mu nadávat. Nechápe-li to Pepa s Kájou v hospodě a přes držku si nakonec dají, lze to pochopit. U mocenských špiček západního světa je to však nechápavost tragická. Ostatně, že se ti dva nakonec rozhádali je jen logický důsledek střetu takových povah.

O Trumpovi se říká, že je byznysmen, který se stal politikem. No, v obchodě jsem zjistil mnohé, třeba že logika až příliš často neplatí a že ego šéfa má klidně subjektivní hodnotu vyšší než celá firma. Ale přece jen kdokoli chce dosáhnout praktických výsledků, musí slibovat i varovat uvěřitelným způsobem. Pokud tak nečiní, či jen velmi často činí opak, pak spláče nad výdělkem. Pan Trump si to svými několika bankroty mohl ověřit na vlastní kůži a tím záhadnější je, že se z toho nepoučil. Druhou možností je, že si pan Trump vše uvědomuje a vše je od začátku až do konce politický kalkul s cílem přitáhnout davy velkou hubou, ale skutečnou vládu odevzdat úzké skupině byznysmenů. V tom případě by se paradoxně na podstatě řízení USA od doby prezidenta Bidena nic nezměnilo.

S člověkem, který vyhrožuje útokem, který by měl za následek jaderný holokaust celé planety, lze prostě diplomacii s praktickými výsledky provozovat jen těžko. Roste riziko, že mu druhá strana odkýve leccos, ale dohody dodržovat nebude, protože dohody se dodružují se stranou, která je důvěryhodná. Najít politika, který dodržuje dohody protože mu to velí morální zásady a ne proto, protože věří v to, že budou fungovat je asi tak snadné, jako najít jeptišku na nudapláži. Impulzivnost a nepředvídatelnost jedné strany tak ovlivňuje i stranu druhou a kontrola nad celým procesem, kdy je opravdu v sázce globální přežití lidstva, se nebezpečně snižuje.

Přitom Trump v řadě ohledů je schopen racionálního jednání, které má výsledky. Zbavit veřejnou správu či školství ideologie /pokud ovšem nechce druhou rukou přihrát ideologii svoji, což není jisté/, racionalizovat výdaje státu či konečně začít účinně postupovat proti nelegální migraci, to jsou dobré příklady rozumného přístupu s praktickými výsledky. Tyto schopnosti ostatně Trump v životě prokazovat musel, protože jinak by to i přes těch několik obřích krachů nedotáhnul tam, kam to dotáhnul.

Přál bych si, aby si to americký prezident začal uvědomovat. Jinak bude sestupná tendence reálné moci euro-amerického civilizačního okruhu nabírat obrátek stejně jako vzestupná prostoru rusko-asijského. Praktické výsledky páně Trumpova vyhrožování jsou zatím takové, že Rusko na Ukrajinu zaútočilo a intenzitu útočení stupňuje a Čína se své přípravy vojenských kapacit využitelných k invazi na Tchaj-wan vůbec nesnaží skrývat. V současné situaci má z USA legraci i takový Kim-Čong-Un, který se před pár lety s Trumpem slavnostně setkal, a nyní pěstuje čilé soudružské přátelství s Ruskem a na USA opět rétoricky dští oheň a síru.