Prezident Pavel naznačil, že nebude jmenovat ministry, kteří chtějí referendum o EU a NATO

Český prezident Petr Pavel dal opětovně najevo, že při sestavování příští vlády využije moci svého mandátu a úřadu k tomu, aby ovlivnil složení vlády vzešlé z voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Petr Pavel se vyjádřil v tom smyslu, že při jmenování ministrů bude dbát na to, aby i oni drželi jeho politickou linii, tudíž nezpochybnitelnou příslušnost naší země do vojenského paktu NATO a politicko-ekonomické unie EU. Zdůvodňuje to jasně: Byl zvolen v přímé volbě většinou občanů a ti s ním zvolili i politické principy, kterými se prezident bude řídit.

Bývalí čeští prezidenti, Václav Havel, Václav Klaus i Miloš Zeman vždy využívali svého postavení k tomu, aby ovlivňovali složení i vyznění politiky naší země. Není divu, chce-li v tom Petr Pavel pokračovat.

Odmyslíme-li si dnes už historii v podobě Václava Havla a prvního mandátu Václava Klause, zjistíme, že čím více se naše země blížila současným reáliím vnitropolitického i zahraničně-politického schématu, tím více si prezidenti i občané uvědomují, jak zásadní pravomocí, a to různě definovatelnou, jejich prezident oplývá. Z pantatíčka Masaryka se přes dělnického Gottwalda až po jeho více či méně katastrofální klony minulého režimu dopracovala naše vlast k pojmu „prostého“ prezidenta a nyní neví, co si s ním počít. Zvláště tehdy ne, když ona víceznačnost prezidentských pravomocí naši zemi v praktické rovině často uvrhla na pomezí mezi parlamentní a prezidentskou demokracií.

Čím se z onoho schématu vymyká Petr Pavel? Až do svého zvolení prezidentem republiky nebyl součástí exekutivy, čili moci výkonné našeho státu. Oba předchozí prezidenti byli opakovaně našimi premiéry, čili hlavami vlád zvolenými volbou do poslanecké sněmovny. Až do svého zvolení byl Pavel na rozdíl od Klause a Zemana součástí ozbrojených sil naší země, a to za minulého i současného režimu, a to v obou případech jako součást vojenského obranného paktu více zemí s ústřední mocností, kolem které a především na jejíž obranu byl pakt vytvořen.

Tyto rozdíly se nevyhnutelně promítnou do postupu Petra Pavla při jmenování příští vlády. Petr Pavel byl zvolen v průběhu aktuální vlády premiéra Petra Fialy a jak je zřejmé z jeho součinnosti s touto vládou, nejen, že Petr Pavel své první zkušenosti z exekutivy sbírá v průběhu této vlády, ale víceméně se také identifikuje s jejím programovým i ideologickým zaměřením. Kromě bývalých poradců a blízkých spolupracovníků, jako je Petr Kolář, jenž je nejen bývalým špičkovým diplomatem, ale i významným ekonomickým hráčem ve vztazích ČR – USA, a to právě v ekonomice obranného průmyslu, nemá Petr Pavel kde své exekutivní zkušenosti sbírat.

Je-li Petr Pavel ideologicky i prakticky zakotven právě v těchto reáliích, lze očekávat v případě vítězství současné opozice v nadcházejících volbách jasný postup prezidenta Pavla: Nejprve se ve shodě se svým dřívějším prohlášením bude formálně snažit jmenovat předsedou vlády vítěze voleb, aktuálně – a do podzimu se to může změnit – to vypadá na Andreje Babiše.

Proti této logice ovšem stojí Pavlovo aktuální prohlášení, protože, mezi řádky, neschválí-li prezident ministra, pak tím de facto nejmenuje vládu.

V podstatě lze u Petra Pavla očekávat po nadcházejících volbách do Poslanecké sněmovny čtyři možné postoje:

1) Absolutní věrnost současné vládě a součinnost s ní po volbách bez ohledu na to, jak dopadnou. Tímto se Petr Pavel v podstatě vzdá reálné moci jakožto prezidenta, ale bude mít jistotu a dejme tomu „klid na práci“.

2) Hledání nových parametrů své moci při respektování reálií výsledku voleb. Vítěze voleb pověří sestavením vlády velmi rychle a dohodne se s ním na „paktu o neútočení“ na základě vzájemného rámce spolupráce, dejme tomu bezkonfliktního přijetí programového prohlášení nové vlády.

3) Pasivní role – ať se strany dohodnou a kdo přinese 101 hlasů, toho jmenuje.

4) Pasivní role s podmínkou – pokud se strany nedohodnou včas, bude na základě pravomocí celou věc protahovat /vzpomeňme na Zemana/ až do nutnosti uspořádání nových voleb nebo jiného, Ústavou České republiky přijatelného řešení.

A jak to bude s Pavlovým přístupem k referendu? Referendum o členství České republiky v Evropské unii či Severoatlantické alianci by vnímal jako „mimořádně rizikové“. Jinak řečeno, možnost referenda o těchto otázkách si nepřeje. Byl však zvolen v přímé volbě. Do jaké míry si tedy takto zvolený prezident může osobovat právo považovat referendum o jakékoli otázce za „mimořádně rizikové“?

Jistě to poznáme v říjnu léta páně 2025.