Všem rabínům a jejich sympatizantům
Tohle téma muselo dřív nebo později přijít. Vždy tomu tak bylo.
Nejprve slovo k části komunity, pro kterou jsou biblické rozpravy tohoto typu trnem v oku. Já si rád hraji s autíčky, pan Stejskal nejspíš také. Jelikož se nalézáme v herně svobodné školky, můžete se k nám připojit (přineste si ale vlastní autíčka z domova! Vlastní nepůjčuju). Nebo je možné skákat přes švihadlo, případně — v pravé části místnosti — jsou na stolku k dispozici omalovánky.
A teď k panu Stejskalovi. Především: nemůžu za to, že David ojel Batšebu.
A tady je můj problém. Něco mě napadne — a musím to říct. Nemůžu si pomoct. Vím, je to trochu slabomyslné. Mea culpa, mea maxima culpa. O těchto věcech by se prostě mělo mluvit s jistou mírou respektu.
Biblický text je vrstevnatý a mnohdy nejednoznačný. Svádí k různým interpretacím, které ve svém důsledku vedly (a vedou) k neshodám a půtkám mezi lidmi i národy. Je to jako ostrý nůž — slouží, je nezbytný, ale také může zabíjet. A právě kvůli té nejednoznačnosti je potřeba s ním zacházet velmi opatrně.
Pan Stejskal ve svém blogu praví:
„Bůh jako Suverén stanovil pravidla, člověk ví, co je v očích Božích dobré a co zlé, a protože jsme lidé nadaní svobodnou vůlí, rozumem a svědomím (a nikoli andělé nebo roboti), je na nás, jak se k těmto pravidlům postavíme.“
Jen tato jedna věta by mohla sloužit jako podklad pro knihovnu teologických traktátů. A nejen teologických. Vezmu to stručně a jen z prostředí křesťanské Evropy. Nejznámějšími postavami sporu o svobodnou vůli se stali Pelagius a sv. Augustin.
Pelagius (cca 360–418)
Britský teolog a asketa, známý svým učením o svobodné vůli, později označovaným jako pelagianismus. Na rozdíl od Augustina tvrdil, že člověk má přirozenou schopnost konat dobro bez nutnosti boží milosti — tedy že hřích Adama nepoškodil lidskou vůli natolik, aby byla neschopná svobodného rozhodování.
Klíčové body Pelagiova učení:
- Člověk se rodí s neporušenou vůlí a schopností volit mezi dobrem a zlem.
- Boží milost je pomocná, ale ne nezbytná pro konání dobra.
- Spása závisí na lidském rozhodnutí a mravním úsilí, nikoli na předurčení.
- Hřích je výsledkem svobodného rozhodnutí jednotlivce, nikoli dědičný stav.
Pelagiovo učení bylo odsouzeno jako hereze na koncilu v Kartágu (418), především kvůli jeho popření potřeby boží milosti pro spásu.
Augustin (354–430)
Biskup z Hippo, jeden z nejvlivnějších teologů západního křesťanství. Jeho učení o milosti a vůli zásadně ovlivnilo pozdější teologii, zejména reformátory.
Klíčové body Augustinova učení:
- Po pádu člověka je lidská vůle narušená a neschopná konat dobro bez boží milosti.
- Boží milost je nezbytná pro spásu, ale ne nutně násilná — působí v souladu s vůlí, kterou obnovuje.
- Augustin rozvíjí koncept predestinace: Bůh předem ví (a určuje), kdo bude spasen.
- Svobodná vůle existuje, ale je podřízená boží milosti; člověk může volit, ale jeho schopnost konat dobro je závislá na Bohu.
Augustin se tak staví proti Pelagiovi, jehož učení o autonomní vůli považoval za nebezpečné. Jeho teologie se stala základem pro západní pojetí milosti, hříchu a vůle — a byla klíčovým inspiračním zdrojem pro reformaci.
Z Augustina čerpá reformace: Luther, Kalvín a Zwingli.
A teď to úplně nejdůležitější. Co tímto textem sleduji?
Zcela nezištně mi jde jen o jednu věc: aby všichni uznali, že jsem na Blogosvětě nejlepší teolog.
A pakliže nemám svobodnou vůli — jak tvrdí Luther a spol — pak bych se ani neměl za co omlouvat. Ani za to, když řeknu, že David ojel Batšebu. Přesto se za to omlouvám.
Přestože máme s panem Stejskalem příležitostné spory o dogmatice, jsem si jist, že bychom tu vládu dali dohromady co by dup. Pokud tedy uzná, že jsem na Blogosvětě nejlepší teolog.