V Chorvatsku před třiceti lety
Osobní vzpomínka
Většina z nás starších má hluboko ve svém nitru ukrytou vzpomínku na odchod rodičů. Nejsem výjimkou.
Vidím to jako dnes. Byl pátek 4. srpna 1995. Ráno BBC hlásila, že v Chorvatsku vypukla válka. Operace „Oluja“, jejímž cílem bylo osvobodit chorvatské území, které nezákonně drželi Srbové a vyhlásili na něm samozvaný stát Republika Srbská Krajina. Chorvati, které jsem v jejich úsilí podporoval, k mému potěšení ve válce zvítězili.
Téhož dne jsem do Chorvatska odcestoval. Radost z úspěchů domácích na bojišti mi o tři dny později zkalila zpráva od bratra. Tatínek odešel na věčnost. Vnímal jsem to tehdy jako jeden z životních přelomů. Něco, o čem víme, že nastane, ale nikdy na to nejsme dostatečně připraveni.
Otec se narodil na konci 20. let minulého století v polském exilu. Jako potomek českých evangelických emigrantů, kteří v době katolického temna odešli původně do pruského Slezska za náboženskou svobodou. Později zakotvili v Polsku.
Válku prožil z větší části v Německu, kam byla rodina nucena se přestěhovat. Zde si tatínkova sestra Jana namluvila totálně nasazeného Holanďana a po osvobození s ním odešla do jeho země. Proto jedna z větví naší rodiny pokračuje v Nizozemsku. Naproti tomu otec se s rodiči vrátil do Polska a na podzim pětačtyřicátého, stejně jako stovky dalších, je čekala další životní fáze – návrat do země otců, do Československa.
Vedl nás, tři sourozence, k víře, muzice a dobré literatuře. Především ale s maminkou usilovali o to, abychom se stali slušnými lidmi a nezapomínali na svůj rodinný původ. A snažili se o život v Pravdě. Jako naši předci, kteří pro ni neváhali mnohé obětovat.
Po návratu domů jsem se vypravil k čerstvému hrobu. Letos šestého srpna tomu bylo třicet let, co otec odešel. Obracím zrak vzhůru. Se slovy: „Díky, tati. Za všechno. I po těch desetiletích mi stále chybíš.“