Uznání Somalilandu Izraelem: Věcná analýza z Egypta
Svět kolem nás
Izraelské uznání staronového státu Somaliland vyvolalo v části muslimského světa hysterický povyk. Podanou ruku Jeruzaléma Hargeyse odsoudily jak některé muslimské země jednotlivě, tak Arabská liga a také skupina států sdružených v Organizaci islámské spolupráce.
O záležitosti jednala v pondělí 29. prosince Rada bezpečnosti OSN.
Mezi zeměmi, které uznání Somalilandu izraelskou vládou odsoudily, je také Egypt. O to příjemnějším překvapením je obsáhlý analytický článek „Implications of Israel’s recognition of Somaliland“, který otiskl egyptský list Al Ahram. Na serveru Ahram Online byl publikován 27. prosince. Autorem analýzy je Hamdy Andelrahman Hassan, profesor politických věd na Zayedově univerzitě v Emirátech a Káhirské univerzitě v Egyptě. Oceněníhodné na něm je především to, že záležitost rozebírá věcně, bez štvavé protiizraelské propagandy.
H. A. Hassan představuje Somaliland jako strategickou hodnotu. Význam země sahá od námořní bezpečnosti přes regionální a ekonomické otázky až po geostrategické záležitosti. Z námořního hlediska kontroluje víc než 460 mil pobřeží podél Adenského zálivu, přičemž je důležité, že se nachází poblíž jižní brány průlivu Bab al Mandab, kterým každoročně prochází téměř třetina*/ světového námořního obchodu včetně klíčových energetických dodávek z Blízkého východu.
*/ Tento údaj se týká objemu ropy exportované z Perského zálivu do Evropy a Severní Ameriky. Pokud jde o světový námořní obchod jako celek, prochází tímto průlivem 10 až 12 procent dodávek. Myšleno v dobách míru.
Narušení provozu v průlivu, například v důsledku útoků húthijských povstalců na obchodní lodě, čehož jsme byli svědky od konce roku 2023, vede k prudkému růstu pojistného, odklonu lodní dopravy od Suezského průplavu (náhradní trasa kolem Afriky) a ke ztrátám v globálních dodavatelských řetězcích v řádu miliard dolarů. V tomto kontextu se kontrola somalilandského pobřeží stává klíčovým prvkem jakékoli strategie zaměřené na zajištění stability v Rudém moři.
Pokud jde o ekonomický aspekt věci, prof. Hassan vysvětluje, že Somaliland umožnil vnitrozemské Etiopii alternativní přístup k moři v oblasti přístavu Berbera, který spravuje společnost DP World; jeho kapacita je kolem 500 tisíc kontejnerů ročně. „Napojení na plánované železniční tratě do etiopského vnitrozemí by mohlo v oblasti zahraničního obchodu výrazně snížit silnou závislost Addis Abeby na Džibutsku. Etiopie následně podepsala se Somalilandem padesátiletou dohodu, která jí zajišťuje práva na vojenské základny a týká se i podmíněného oficiálního uznání Somalilandu. Berbera se tím stává nedílnou součástí dlouhodobé vize Etiopie zaměřenou na nezávislý přístup k moři a rozvoj vlastních námořních kapacit,“ píše H. A. Hassan.
Dále ve své analýze vyzdvihuje relativní stabilitu Somalilandu, existenci demokratických voleb a funkčních institucí. Jde o dlouhodobý jev, od vyhlášení státu v roce 1991. To vše přitahuje investice států Perského zálivu, Izraele a neformálně i USA. Tito aktéři považují Somaliland za spolehlivějšího partnera než roztříštěnou federální vládu Somálska. Strategicky nabízí Somaliland logistické a zpravodajské centrum, které s ohledem na (snad) končící válku v Pásmu Gazy doplňuje vznikající regionální architekturu – architekturu usilující o omezení íránského vlivu a operací Húthiů v Rudém moři. Na oplátku by Somaliland mohl těžit z izraelských technologií užitečných pro jeho zemědělství, hospodaření s vodou a zajištění bezpečnosti námořních přístavů. „Somaliland také disponuje zdroji, které jsou dlouhodobě v hledáčku Spojených států: zásobami kritických nerostů nezbytných pro obranný průmysl a zelené technologie, a také potenciálem pro vojenská zařízení umožňující americkou přítomnost nezávislou na Džibutsku, kde se nachází první zámořská vojenská základna Číny. Intenzivní strategická soutěž s Pekingem dodává snahám Washingtonu o diverzifikaci regionálního přístupu další naléhavost,“ soudí Hassan. Podle něj izraelské uznání představuje odklon od dlouhodobého principu Africké unie, která je založená na zásadě neuznávání secesionistických entit; jejím cílem je zachování územní integrity afrických států bez ohledu na bezprostřední politické náklady. Geografická poloha Somalilandu, jeho vnitřní stabilita a soulad s protiíránskými zájmy zvýšily v regionálních strategických kalkulacích jeho hodnotu. Jinými slovy řečeno, krok Izraele odráží posun k realistickému pojetí zahraniční politiky, v němž byla upřednostněna strategická hodnota Somalilandu, jeho vnitřní stabilita a soulad s izraelskými bezpečnostními zájmy, zejména v kontextu soupeření s Íránem v oblasti Rudého moře.
H. A. Hassan připomíná, že Izrael patřil mezi více než třicet států, které na konci června 1960 uznaly Somaliland při jeho prvním vyhlášení nezávislosti. (Ta ale trvala pouhých pět dní, protože 1. 7. 1960 se Somaliland spojil s čerstvě nezávislým bývalým Italským Somálskem a vytvořily společnou Somálskou republiku – LS.) Po jednostranném vyhlášení nezávislosti v roce 1991 se orgány v Hargeyse snažily získat mezinárodní legitimitu poukazem na dva klíčové aspekty. Prezentují Somaliland jako tři desetiletí trvající oázu stability s demokratickými volbami, které se daří úspěšně čelit náboženskému extremismu, například v podobě milicí Aš Šabáb, přestože země se potýká v některých oblastech s lokálními výbuchy násilí (Las Anod, Burao, region Oodweyne). Navzdory existenci některých nižších zahraničních zastoupení v hlavním městě Hargeise, například Keni a Etiopie, zůstává cesta k jeho mezinárodnímu uznání obtížná.
Prof. Hasan uvádí, že pro Somaliland byly významné dva momenty „Prvním bylo memorandum o porozumění mezi Etiopií a Somalilandem z 1. ledna 2024, které Etiopii poskytlo přístup k dvacetikilometrovému úseku pobřeží Adenského zálivu poblíž Berbery výměnou za formální příslib uznání Somalilandu,“ vysvětluje a dodává, že etiopský premiér Abiy Ahmed považuje přístup k Rudému moři za existenční nutnost. Důvod je prostý. Etiopie patří mezi největší vnitrozemské státy světa a dosud byla, pokud jde o zahraniční obchod, až z 95 procent závislá na přístavech v Džibuti. Dohodou se Somalilandem dochází v této věci k žádoucí diverzifikaci. „Druhým momentem byla iniciativa amerického senátora Teda Cruze, který vedl politickou kampaň zahrnující čtyři strategické priority,“ pokračuje prof. Hassan a upřesňuje: „Je to zadržování čínského vlivu v Rudém moři a v Africkém rohu, rozšiřování bezpečnostních partnerství USA, zajištění kritických nerostů pro americké dodavatelské řetězce v oblasti obrany a posilování vazeb mezi Izraelem, státy Perského zálivu a asijskými partnery Spojených států. V srpnu 2025 Cruz ve funkci předsedy podvýboru Senátu pro zahraniční vztahy s Afrikou napsal prezidentu Donaldu Trumpovi, že Somaliland je »významným diplomatickým a bezpečnostním partnerem« schopným prosazovat strategické zájmy USA na Africkém rohu. Cruzovo angažmá povýšilo Somaliland z okrajového tématu washingtonské politiky na předmět vážné strategické debaty, přestože k oficiálnímu uznání ze strany USA dosud nedošlo.“
H. A. Hassan soudí, že načasování izraelského rozhodnutí je klíčové a má zásadní geostrategické dopady na Africký roh a oblast průlivu Bab al Mandab. Z dosud neuznané entity se stává oficiální součást regionálního bloku zakotveného v Abrahamovských dohodách; a je i součástí širší strategie zaměřené na zadržování Íránu a jeho spojenců v Jemenu a Rudém moři. Z námořního hlediska poskytuje Izraeli opěrný bod na jižním břehu Bab al Mandabu v době, kdy jsou strategické námořní trasy ohrožovány útoky Húthiů, a umožňuje mu potenciální přístup k přístavům Berbera či Saylac, jakož i strukturovanou zpravodajskou a logistickou koordinaci s USA a jejich spojenci. To umožňuje Izraeli strategicky působit od východního Středomoří po Africký roh, čímž mění Rudé moře z ohrožené zásobovací tepny na operační prostor, v němž lze účinněji reagovat na íránské a húthijské hrozby. Současně dochází k přerozdělení odpovědnosti za námořní bezpečnost mezi Jeruzalém (prof. Hassan uvádí nesmyslně Tel Aviv), Washington a metropole Perského zálivu. Autor dále dovozuje, že izraelské uznání Somalilandu „podkopává turecké a katarské dohody s Mogadišem a snižuje význam turecké výcvikové základny, která v Somálsku funguje od roku 2017. To může znamenat pokles tureckého vlivu v Somálsku a možnou eskalaci turecko-izraelského soupeření o vliv v Somálsku. Turecko by mohlo reagovat prohloubením svého partnerství se somálskou federální vládou nebo Katarem, aby v oblasti Rudého moře vyvážilo rostoucí vliv Izraele.
Prof. Hassan pokračuje: „V oblasti Afrického rohu krok Izraele zesiluje napětí s federální vládou v Mogadišu, která stále považuje Somaliland za separatistický region. Uznání by mohlo být využito ve vnitřních somálských politických sporech mezi federálními orgány a regionálními aktéry spojenými na jedné straně s Dauhá (Katar) a Ankarou (Turecko), na druhé straně pak s těmi, kdo mají blíže k partnerům z Perského zálivu. To by mohlo potenciálně Somálsko ještě více oslabit a zkomplikovat jeho boj proti milicím Aš Šabáb.“
V další části analýzy si prof. Hassan všímá vlivu izraelského uznání Somalilandu na politiku ve třech přilehlých zemích. V Etiopii může být vnímáno jako příležitost k prohloubení logistické spolupráce s tím, co nazývá nově vznikající izraelskou osou. To by ale mohlo Addis Abebu ještě více zaplést do regionálního soupeření o Rudé moře, zejména s Egyptem a Súdánem; jde o soutěžení o obchodní trasy a zásobovací linie. Pokud se týká Eritreje, ta dlouhodobě těží z nejednoznačnosti svého statusu a z toho, že její přístavy slouží Izraeli neoficiálně jako zpravodajské platformy a základny. Nyní ovšem čelí Eritrea konkurenci. Nový význam Somalilandu může oslabit její pozici, pokud jde o strategickou výhodu v podobě geografické polohy. A konečně Džibuti. To na svém území hostí americké, čínské (ČLR), francouzské a japonské vojenské základny, což je možná unikátní, ale vzhledem k jeho zeměpisné poloze málo překvapivé. Nicméně sblížení Jeruzaléma a Hargeysy může země vnímat jako pokus obejít její významnou bezpečnostní roli v oblasti tamní námořní dopravy. To by mohlo vést k hlubší spolupráci Džibuti s ČLR nebo Tureckem s cílem umocnit svoji klíčovou roli při střežení úžiny Bab al Mandab. Výsledkem by mohlo být posílení multipolárního námořního řádu na africké straně této vodní cesty. Co to znamená? Místo toho, aby jedna země kontrolovala průliv Bab al Mandab, několik států - jako Džibuti, ČLR, Turecko nebo Izrael - by mohlo sdílet odpovědnost za bezpečnost této strategické vodní cesty. (Nakolik je to reálné, nechme stranou – LS.)
V závěrečné pasáži prof. Hassan uvádí: „V regionálním měřítku zapadá toto uznání (Izraele Somalilandu) do proměny Rudého moře na prostor vzájemně propojené strategické soutěže – jakéhosi »obloukového pásma krizí« sahajícího od Perského zálivu po Africký roh. Některé státy Perského zálivu, v souladu s Abrahamovskými dohodami a saúdskou snahou o deeskalaci napětí s Íránem, preferují spíše »oblouk stability« od Akaby (Jordánsko) po Adenský záliv prostřednictvím partnerství se spřátelenými státy.“ Nicméně toto uspořádání není bez rizik. „Může Írán a Húthie přimět k tomu, aby vnímali přístavy Berbera a Saylac v Somalilandu jako legitimní cíle, pakliže tam bude vybudováno izraelské vojenské zařízení. To by mohlo současný konflikt v Rudém moři ještě rozšířit a vytvořit nová ohniska napětí podél klíčových obchodních tras. Extremistické skupiny, jako Aš Šabáb a další ozbrojenci působící v Somálsku a Etiopii by mohli využít narativy proti normalizaci vztahů (s Izraelem) k náboru členů a k útokům na zájmy ať už Izraele, nebo států Perského zálivu v Somalilandu, čímž by došlo k obnovení konfliktů prostřednictvím proxy spojenců.
H. A. Hassan končí takto: „Závěrem lze říci, že izraelské uznání Somalilandu vytváří v Africe právní a politický precedens pro spolupráci se stabilními secesionistickými entitami. To by mohlo povzbudit podobné snahy o uznání jinde, anebo přimět státy jako Etiopie a Nigérie k přijetí přísnějších postojů vůči separatismu, aby zabránily internacionalizaci vlastních hnutí usilujících o odtržení. Současně to Somalilandu poskytuje přímé kanály k investicím, bezpečnostním partnerstvím a zbrojním dodávkám mimo rámec somálského státu – což komplikuje budoucí vyhlídky na jednotu či federální reformu.“ (Podle mého názoru je jednota definitivně passé – LS.) Izraelské rozhodnutí tak podle prof. Hassana neznamená pouhé uznáním nového státu, ale představuje zlomový bod v přetváření rovnováhy sil v Africkém rohu a oblasti Rudého moře. „Umocňuje vliv osy Izrael - USA, zpochybňuje přítomnost Turecka, Kataru a Íránu a zároveň – paradoxně – otevírá nové vektory nestability a proxy konfliktů v jednom z nejstrategičtějších koridorů světa.“
Slovo autora blogu. Profesor Hassan poskytl oceněníhodný příklad. Že o záležitosti, která se týká Izraele a je mnohými, možná většinou světa, považována za kontroverzní, lze informovat bez nenávistné antiizraelské zaujatosti, věcně a objektivně. Pak mu člověk i odpustí, že za hlavní město Izraele nepovažuje Jeruzalém, ale Tel Aviv…
●