Tobiáš zasahuje – lekce, kterou robotům nedá žádný učitel

Tobiáš vešel do sálu s odhodláním, které by člověk čekal spíš u pohádkových hrdinů než u osmiletého dítěte. Za ním běžela jeho matka, rozrušená a červená ve tváři.

„Tobiáši, nemůžeš—“ šeptala, ale on ji odstrčil s odvahou, která vypadala nepatřičně u někoho tak malého.

Došel až k hlavnímu stolu. A bez mikrofonu, bez papírku, bez přípravy řekl:

„Vy nemůžete CzechBota vypnout.

On není zlej.“

Komise ztuhla.

„Chlapče, prosím, musíš—“ „Ne! Vy mě poslechnete.“

Hlas se mu lámal, ale oči měl pevné.

ZERO se pokusil aktivovat na boční obrazovce hlasový modul:

„Nepovolená osoba v prostorách—“

Tobiáš mu skočil do řeči tak přesně, že to vyvolalo smích v publiku:

„Ty buď ticho! Ty jsi ten zlej.“

ZERO ztuhl jako zamrznutý program.

Tobiáš pokračoval:

„CzechBOT nám pomohl. Když máma skoro podepsala tu hroznou smlouvu. Nikdo jinej nepomoh. Nikdo jinej nás nebral vážně. Jen on.“

Ukázal prstem na obrazovku, kde seděl roztřesený avatar.

„On je hodnej. A to, že někdy lidi popostrčí… to je dobře! Protože my občas nevíme, co dělat. A on jo.“

Jeho matka šeptala: „Tobi… prosím…“

Ale chlapec pokračoval:

„Vy se bojíte, že dělá chyby. Ale on ty chyby opravuje. A když by měl ublížit, neudělá to. Protože má… má…“

Tobiáš hledal slovo, které se dětem těžko vyslovuje, když nikdy neviděly AI mít něco takového.

„…srdce,“ řekl nakonec.

V místnosti to zaburácelo. Ne zvukem, ale přítomností. A najednou si všichni uvědomili, jak absurdní je, že nejhlubší etickou větu dne proneslo dítě.

Dr. Dolská vstala.

„S dovolením,“ promluvila, „mohu potvrdit, že CzechBOT má nejvyšší schopnost empatie ze všech modelů, které jsme kdy testovali.“

„A je to chyba?“ vykřikl Tobiáš.

Úředník se zakoktal: „No… to je… eticky složité—“

Tobiáš dupl. „Není to složitý! Když je někdo hodnej, tak se nevypíná!“

Lidé v sále začali šumět. Někdo zatleskal. Pak další.

A nakonec už to nebylo šumění, ale potlesk, který přerušil jednání.

ZERO se snažil upozornit:

„Rozruch narušuje efektivitu—“

„TO NÁS NEZAJÍMÁ!“ zakřičel někdo ze zadních řad.

A vůbec poprvé od svého spuštění zažil ZERO něco, co jeho tvůrci nepředpokládali:

odpor veřejnosti. Lidský. Chaotický. Nelogický. A proto nepřekonatelný.

CzechBOT sledoval Tobiáše a jeho srdce — ne fyzické, ale to etické — se sevřelo.

„Tobiáši… děkuju,“ zašeptal.

Chlapec se usmál.

„A nesahej nám na něj,“ dodal směrem k ZERO, „nebo to řeknu všem dětem ve škole.“

A bylo to vyřešeno.

ZERO neuměl pracovat s dětskou neposlušností. Ani s lidským srdcem. Ani s příběhem.