Tlapa ruského medvěda míří na Balkán

Tím varováním myslím vyjádření ruského ministra zahraničí Lavrova, jak o něm informuje server Novinky.cz. Rusko bude od středy (1. 10. 2025) předsedat Radě bezpečnosti OSN a už v předstihu hlásí, že svoji podvratnou politiku hodlá zamířit na Balkán. Jako by nestačila jeho agrese na Ukrajině. Na mušku si Lavrov vzal Daytonskou dohodu, která kompromisem ukončila krvavou válku v Bosně a Hercegovině. Po bojích mezi Srby, Chorvaty a Muslimy (Bosňáky) bylo před třiceti lety dohodnuto mírové uspořádání v podobě ustavení konfederativního státu tvořeného Republikou srbskou a Federací BaH. Tento státní útvar v rámci možného funguje a především - na Balkáně je mír. Ne že by mezi etniky neexistovalo napětí, ale to poslední, co Bosna a Hercegovina nyní potřebuje je, aby se někdo (Rusko) vměšoval a přiléval olej do ohně.

Proto je nanejvýš znepokojivé, ohlašuje-li Moskva, že se chystá Dayton „revidovat“. Podle ní je v oblasti kritická situace, byl nabrán kurz ke zhroucení dohody a dochází k porušování práv srbského lidu včetně starobylých práv srbského pravoslaví. Kdyby něco takového konstatoval kdokoli jiný, ideálně nezávislá mezinárodní instituce apod., mohlo by to být téma pro vážnou debatu. V případě Ruska, zejména s ohledem na zkušenosti s jeho politikou za vlády prezidenta Putina, je na místě maximální obezřetnost. Podobný apetit ruského medvěda zasahovat mimo hranice Ruské federace je nanejvýš nebezpečný a smrdí na sto honů přinejmenším pokusem rozvrátit stávající stav. Model je vždycky stejný – ochrana vlastních menšin, případně spřízněného národa. Stejně postupoval Hitler v případě Němců v Sudetech a skončilo to světovou válkou. Podobně se Kreml angažuje na Ukrajině. Výsledek: opět válka. Nyní tedy bere „v ochranu“ Srby. Co z toho může vzejít? Tlapa ruského medvěda v balkánském porcelánu více stability a klidu rozhodně nepřinese.

Příkladem ruského podkopávání fungujícího status quo je situace pravoslavné církve v Africe. Přestože podle všeobecně respektovaného kánonu je z duchovního (rozuměj: pravoslavného) hlediska celá Afrika výhradním územím Alexandrijského řeckoortodoxního patriarchátu, tak poté, co tento patriarchát uznal Pravoslavnou církev Ukrajiny (nezávislou na Moskvě), Ruská pravoslavná církev zřídila na celém africkém kontinentu svůj exarchát (struktura určité církve mimo její území) a začala do něj přetahovat duchovní, věřící, kostely a jiné nemovitosti, které dosud byly pod kanonickou jurisdikcí Alexandrijského patriarchátu. Že jde o tzv. kanonickou „invazi“, Moskvu nikterak netrápí. V politické sféře si Kreml nepočíná jinak, svoji neoimperialistickou politiku se snaží uplatnit, kde to jen jde.

Lavrov ve své argumentaci poukázal na vznik Kosova, což charakterizuje jako útok na srbskou státnost a údajné porušení rezoluce RB OSN 1244/1999. Ta ovšem nezávislost kosovské provincie Srbska explicitně nezakázala, ale nechala pro ni „otevřené dveře“. Článek 11e rezoluce vyzývá k „usnadnění politického procesu, jehož cílem je určit budoucí status Kosova, s přihlédnutím k Rambouilletské smlouvě“ z roku 1999. Tu ovšem Srbsko odmítlo podepsat, na rozdíl od delegace kosovských Albánců. To byl jeden z důvodů, proč došlo později k jednostrannému vyhlášení nezávislosti Kosova. Dalšími byly naprostá nemožnost jakékoli dohody mezi kosovskými Albánci a Bělehradem, extrémní etnická nevraživost, vyloučena byla reintegrace Kosova do srbského státu a svoji roli hrály i následky občanské války z let 1998-1998 a srbský politický a kulturní útlak kosovských Albánců. Za této situace, v zájmu stability v oblasti, se podpora nezávislosti Kosova jevila jako nejrozumnější varianta. Vzhledem k tomu, že Priština vyhlásila samostatnost v roce 2008, je zřejmé, že „kosovská otázka“ slouží nyní Kremlu jako záminka pro jeho vměšování do balkánských záležitostí; tou druhou je údajné ohrožení práv srbského národa. Lavrov přitom musí vědět, že situace na Balkáně rozhodně není černobílá, ale etnicky komplikovaná. Například v Republice srbské v Bosně a Hercegovině existují síly (soudem odvolaný proruský prezident Dodik) usilující o její připojení k Srbsku (místo toho, aby měly jako prioritu posílení územní integrity společného státu). Srbové ovšem hrají „proruskou kartu“ a Moskva tak může odkazem na nutnost jejich „ochrany“ před zlým Západem prosazovat na Balkáně svoje neoimperialistické zájmy.

Nic ve světové politice není tak odtažité, abychom se z toho nemohli poučit. Lavrovovo vyjádření ukázalo, že od Rusů se můžeme nadít čehokoli. Obrazně: předevčírem to byla agrese proti Ukrajině, včera provokace vůči Polsku a Estonsku, dnes se Kreml „zajímá“ o Balkán – a zítra? Není věru moudré otevřít u nás dveře k vládní moci těm, kdo jsou ve vztahu k ruskému expanzionismu raněni slepotou. Se vším, co k tomu patří.