Strach: největší byznys!

Fungovalo to stovky let. Co ve středověku zvládala církev a její inkvizice, to v současnosti zvládá věda a její dogma. Na strachu z nemoci profituje farmaceutický průmysl, na strachu z války průmysl zbrojařský, na strachu z přemýšlení profituje průmysl zábavní a digitalizace. Na strachu ze ztráty peněz, profitují banky. Na strachu z globálního oteplování politika „Zeleného údělu“. A jistě by se našly i další příklady.

Strach je třeba šířit, o což se starají především média. Propagace strachu, násilí a nechutností. Přesto, že to člověk nechce a snaží se tomu vyhnout, stejně tomu neuteče.

Asi nejsem ještě tak bdělý a osvícený, aby to ke mně vůbec nedolehlo, abych neznal některé aktéry. Jistě neznám a nesleduju žádné provařené youtubery a influencery, ale nějaké ty alternativy občas sleduju. Už ne ty, které prodávají strach, ale naopak ty, které posilují odvahu a lidskost. A také to, co nás přesahuje a posiluje (oblažuje) duši.

Ono totiž i na té alternativě u nás lze najít manipulaci strachem, různá spiknutí a apokalypsy. A tak se tu vlastně také vytvářejí příkopy, dokonce bez mainstreamového plukovníka Foltýna.

Jistě, nedávám tomu energii, nevěnuji tomu tolik pozornosti a snažím se to ignorovat. Ale určitě ne zcela. Tam jsem ještě nedospěl. To, že nesleduji zprávy a politické pořady v mainstreamových médiích, neznamená, že nesleduji nic. To, že skoro vůbec nepoužívám sociální sítě, neznamená, že se ke mně nějaké zprávy nedostanou.

To bych fakt nesměl nic číst a psát. Také se snažím o soběstačnost a mírnou nezávislost. Dnes hlavně o psychickou odolnost, také slušnou kondici a čistou hlavu a čistá střeva. Takže nějaký občasný ten digitální detox a půst je zapotřebí. A už tolik nelpím na penězích a věcech, tudíž nemám strach, že bych o něco přišel. Takovou tu předposranost nejen z neznámého, ale i z nebezpečného. Jasně, zbytečně neriskuji, ale nepřeháním to s ochranou a bezpečím.

Příroda je mým pomocníkem, psychoterapeutem i tělocvičnou. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Protože do lesa chodit chci a potřebuju, tak se nebojím. Rád cítím v rukách zem (hrabu se v hlíně zásadně bez rukavic), po trávě rád chodím bos, nejraději se koupu v přírodě, nebojím se sluníčka, někdy si užívám i deště a osvěžujícího větříku.

Smrt beru jako součást života a nebojím se jí, protože současný život v lidském těle a na planetě Zemi, mám již z velké části odžitý a ten zbytek chci prožívat tak, jak umím a jak chci. V radosti, tvořivosti a poznávání. A převážně s lidmi, kteří jsou mé duši blízcí.

Děje se mi, že mi mnoho lidí, s nimiž se míjím, opravdu zmizelo ze života. Asi se už vzájemně nepotřebujeme, už se asi ani neobohatíme, ale asi ani nepořešíme nějaké lekce. Ale tohle člověk neví, protože život má plné hrsti překvapení, když má člověk otevřené oči, otevřenou mysl, a hlavně otevřené srdce. Pak může přijímat ten život takový, jaký je. Beze strachu. Vlastně takový, jaký si ho sám pro sebe udělá (jaký si to uděláš, takový to máš).

Hlavní je, že se z toho všeho, strachy neposere a má odvahu žít. Žít s radostí a láskou. Navíc v době evolučních změn vč. změny klimatu, myšlení a korekce nepřirozených (přírodním zákonům) odporujících šíleností, prosazovaných chamtivou „superelitou“ pro sebe a na úkor většiny lidí. A k tomu jim právě slouží ta manipulace strachem. Jak dlouho ještě na to budeme naskakovat a ze strachu dělat to, co není v našem bytostném zájmu?

Dobrá zpráva je, že „elity“ zešílely, protože mají strach, že lidi přestanou mít strach, a tudíž už nebudou manipulovatelní a na nich závislí. Mně to tedy tak připadá.