Stopy pohodlí a strachu… (nechme za sebou v prachu)

Dnes již nikdo nepochybuje o tom, že žijeme v báječně vytuněném systému. Co třeba všechny ty trvalé platby a inkasa. Jak pohodlné to je! Člověk už prakticky nemusí nikam nic ručně posílat, všechno se děje automaticky. A pohodlí, to je jedna ze strun, na které se nejvíce hraje – najdeme ji hned vedle té hlavní, tedy strachu, který ostatně s pohodlím úzce souvisí. Ale nemůžu si pomoct, obě ty struny jako by zněly jaksi falešně. Je to vůbec zvláštní situace: aby člověk měl co jíst, tekla mu doma teplá voda, nepršelo mu na hlavu a zkrátka mohl v tomto prostoru alespoň trochu důstojně (?) existovat, musí někde být třetinu dne zavřený (přičemž příprava a cesta z toho dělají půlku) a z jeho výplaty mu nakonec nějaký počítač vynuluje dvě třetiny toho, co za to dostal. Prostě daň za existenci. Dohoda, kterou jsme nikdy nepodepsali.

K tomu tu žijeme uvnitř imaginárních hranic, které ovšem z vesmíru vůbec nejsou vidět, volíme si gaunery v přesvědčení, že lži jednoho panáka předčí lži toho druhého, jakožto domnělý pán tvorstva (jeden z největších bludů člověka vůbec) tento zapůjčený prostor bezskrupulózně likvidujeme, v jednadvacátém století podporujeme primitivní války a stále se opakující vzorce, kterými nás denně hypnotizují média, zvykli jsme si na reklamy pomalu i ve snech (kdyby se toaleťák nepoužíval k tomu účelu, k jakému se používá, už by na něm byly reklamy taky), máme k dispozici obrovské informační pole, ale raději se uchylujeme do zdánlivě bezpečných, zasmrádlých škatulek, k smrti se děsíme teroristů, virů nebo imperátorů, přičemž zcela shnilé domácí podhoubí zůstává ignorováno, a zatímco v oceánu plave ostrov odpadu velikosti trojnásobku Francie, zatímco na planetě se provádí tzv. frakování, zatímco každodenně vznikají staronové války – tentokrát už jistě spravedlivé! – a zatímco jedno procento lidí prý vlastní asi 85 % majetku na planetě… my se ušklíbáme nad kýmkoli, kdo poukáže na nenormálnost takového počínání, na opakující se historické paralely a na šílenost celého tohoto systému.

Část společnosti se dokonce dostala do až fascinujícího bludného kruhu: jediná situace, v níž by někteří lidé vůbec mohli začít zpracovávat myšlenku, že jim autorita lže, by zjevně nastala až v okamžiku, kdy by jim to právě táž autorita sdělila. Aneb v televizi nám určitě nelžou, to by nám přece v televizi řekli…

Na druhou stranu je zcestné chtít spasit svět; člověk může dosáhnout lecčeho, ale začít je možné jedině od sebe. Právě to je ten ušlechtilý úkol. A čím víc takových lidí je, tím větší celkový vliv to má. Motýlí efekt, rostoucí vlna, zákon zachování energie… všechno to tam najdeme a nic z toho nemizí, ba naopak.

Je třeba bojovat s intelektuální leností, což je odpovědnost čistě individuální. Fiala, Babiš, Musk, Greta, Gándhí, Buddha ani Ježíš to za nás neudělají, to jsou pouhá zrcadla.

Naděje. Někdo říká, že na osobní úrovni může být naděje pěkná mrcha, protože člověku někdy tak trochu stojí v cestě k tomu, aby se zvedl a místo pouhého doufání konečně začal něco aktivně dělat. Inu, může být, může být… nicméně na úrovni kolektivní se mi zdá být naděje pomocníkem docela dobrým.

Něco se tu děje a nějaký smysl to mít musí, jinak by totiž nic nemělo smysl – což nedává smysl.

Nedopusťme tedy, aby náš život ovládal nesmysl.

...

V Horách Kutných, červen L. P. 1925 2025