Šaman a Petr

Šaman

Celé to Šamanovo dobrodružství vzniklo tak, že to při své pravidelné procházce tentokrát vzal trochu jinudy. Po vzdálenosti, která mohla být snad kilometrem, bezděčně sešel ze stezky a dal se doprava po cestičce vyšlapané zvěří. Po chvíli se před ním rozprostřel menší palouk a Šaman spatřil, že se uprostřed vlní a tetelí cosi téměř průhledného. Vysoké to bylo jako velký totem a široké jako dva statní býci. Váhavě přistoupil a zastavil se. Byl zvyklý vnímat své okolí, včetně lidí v něm, jaksi více, hlouběji než ostatní, a běžné situace či předměty ho tedy už těžko mohly překvapit. Zde ovšem cítil, že se nachází za hranicí svých znalostí. Vnímal jakousi cizí, neznámou sílu nepoznaných světů. Strach ovšem neměl v jeho srdci místo, a tak se pomalu rozešel, zvedl před sebe ruku a do poloprůhledného prostoru vstoupil.

Prošel jakýmsi zvlněným a pulsujícím koridorem, a jakmile z něj vykročil, spatřil před sebou prapodivnou krajinu. V okolí sice rostlo několik ojedinělých stromů, ale po původním palouku a lesu nebylo ani stopy. V dálce zahlédl zvláštní tvary… než se ale mohl začít na obzor soustředit, udeřil ho do nosu zkažený vzduch. Bylo v něm cosi těžkého, nepřirozeného a nezdravého. Zároveň začal Šaman vnímat přítomnost vzdáleného, tlumeného hluku. Jakéhosi trvalého hukotu, který ovšem nezněl jako ten dobře známý zvuk řek a vodopádů. Ony zvláštní tvary na obzoru mohly věstit nějaký nový druh osady, a tak se tím směrem vydal. Po několika krocích došel na jakousi plochou, zbytečně širokou cestu, jejíž povrch tvořila téměř jednolitá šedavá, lehce zapáchající hmota, protkaná občasnými přehyby a dírami. Po stranách se táhly prohlubně zarostlé vyšisovanou trávou, ze kterých místy vykukovaly malé, různobarevné předměty. Šaman je chtěl začít prozkoumávat blíž, ale pak si řekl, že to může udělat později. Koneckonců už teď mu docházelo, že z tohoto podivného místa nejspíš existuje jediná cesta zpět – ta za jeho zády – a vzhledem ke zvláštní povaze onoho zvlněného průchodu by zde taky nemusela být věčně. Z nějakého důvodu tu ale jsem, řekl si, tak aspoň něco prozkoumat musím.

Jak se blížil k těm nepravděpodobným obrysům na obzoru, které se s umanutou a nepochopitelně jednolitou geometrií rýsovaly vzhůru k obloze, zvyšoval se zápach i hluk. V jednom okamžiku si uvědomil, že k němu jakýsi hukot přichází i z prostoru za zády. Zastavil a otočil se… Šaman byl zkušený a při svém mimotělním putování viděl už leccos, ale co jeho oči spatřily nyní, nedokázal tak docela zařadit. Z dálky se na něj po šedé cestě řítil jakýsi hřmotný, symetricky stavěný drak, vydávající hluk ne nepodobný tomu, jaký vycházel z osady v dálce. Oči mu žhnuly, z nozder šla pára, a jak se přibližoval, řev se zvyšoval. Šaman si vzpomněl na roky meditací, na moudra svých předků, na ptáky, řeky, vodopády a skály. Řekl si, že srdce je klidné a strach do něj nepustí. Když už byl drak kousíček od něj, Šaman se s čistým svědomím rozloučil se životem a zavřel oči…

Obluda s ohlušujícím řevem prosvištěla kolem a za sebou táhla spřežení zápachu tak odporného, že se Šamanovi málem podlomila kolena. S kašláním otevřel oči a ke svému překvapení zjistil, že drak o něj vůbec nejeví zájem. Tvor už se v dálce zmenšoval a nevídanou rychlostí mířil k oné hranaté osadě. Šaman ještě chvíli postál a rozhlížel se, jestli nebude něco dalšího následovat, ale když se nic nedělo, oči přestaly štípat, prach se usadil a prostor uklidnil, vydal se opět na cestu. Zkoušku ustál. Napadlo ho, že pokoušet se toto setkání popisovat svým bratrům a sestrám bude docela zajímavá výzva.

Po chvíli dospěl k prvním z těch nevzhledných hranatých útvarů a skrz průhledné plochy v nich zahlédl postavy. Vypadalo to, že tohle asi skutečně budou lidské příbytky. Před některými se prostíraly malé pravoúhlé palouky s pedanticky sesekanou trávou a všelijakými předměty různých barev, tvarů a velikostí. U několika palouků stáli před ohradou draci podobní tomu, kterého před chvílí viděl. Tito se ovšem zdáli být mrtví: nehýbali se, nevydávali hluk a nesvítily jim oči. Dobře že tak, řekl si Šaman. Podél šedé cesty stály v pravidelném rozestupu zapíchány tlusté vysoké tyče šedavé barvy (skličující jednolitá šeď tady zjevně byla v oblibě), některé nahoře zakončené malým průhledným tvarem, jiné s geometricky uspořádanými větvemi, ze kterých Šaman na dálku vnímal jakousi nezkrotnou energii. Pomalu pokračoval a kolem se začínali pohybovat další smrdutí draci. Řekl si ovšem, že když si jich nebude všímat, nebudou si snad všímat ani oni jeho, stejně jako předtím. A vskutku tomu tak bylo – draci pádili kolem oběma směry a v dálce i napříč, ale žádný o něj zájem neprojevil. Když se později na některé odvážil letmo soustředit, zjistil, že za průhledným otvorem nad očima draků sedí… lidé. Aspoň to tak vypadalo. A i v té krátké chvilce si stihl všimnout podivných výrazů a grimas těchto jezdců. Vypadali ustaraně, povídali si sami se sebou a pohledy některých byly zase jaksi… prázdné. Jako kdyby síla, která je obvykle ovládá, zrovna měla polední odpočinek.

Šaman nyní přešel na užší cestičku stejné barvy jako široká dračí cesta a postupně se k němu začínaly blížit jednotlivé postavy. Již nejméně potřetí za ten den se ocitl v přítomnosti něčeho, co bylo i pro člověka jeho zkušeností matoucí. Postavy byly lidské, to ano. Ale jak zvláštní ti lidé byli! Jednak by jim tu bledost mohl i Měsíc závidět, což ovšem ještě nebylo tak neuvěřitelné – Šaman už o Bílých slyšel z vyprávění (a obvykle se s ním nepojilo nic hezkého). Tito ale vykazovali několik dalších podivných prvků. Na rozdíl od Šamana, oblečeného ve sporém osadním svršku a spodku doplněném mokasíny, byli chodci navlečeni do pestrobarevných i jednolitých úborů, často s mnoha symboly, pruhy a obrazy, které místy působily docela nepřátelsky. Na nohách měli těžkou a složitou obuv, skrze niž sotva mohli vnímat ten zbyteček energie z Matky, který by se oněmi šedými, mrtvými povrchy zdejších cest snad ještě mohl prodrat. Jeden měl na očích průhledná okénka, jiný koukal do země, cosi říkal a na uchu při tom držel malou placku, černou jako kamínky v potoce Šamanovy osady. Jiní zase do těchto zářících placek za chůze zírali. A jako by byli kamsi do toho světla vtahováni a v přítomnosti zůstávali už jen tak napůl… Šaman si maně vzpomněl na stařešinovo vyprávění o nemrtvých z Černého kontinentu.

Horší ale byla jiná věc. Šaman měl zvýšenou citlivost a dokázal vnímat rozpoložení lidí i jejich určité vyzařování do okolí; když někdy chtěl, tak i v podobě jakéhosi barevného obalu obklopujícího tělo. A nyní musel odolávat náporu sklíčení, které v něm procházející vyvolávali. Několik z nich mělo uvnitř jakési znepokojivé prázdno, podobně jako někteří dračí jezdci. Z jiných prýštil (kromě nechutného sladkokyselého odéru) převážně smutek, obavy a strach. Bylo tam také hodně zloby a v několika případech se zdálo, jako by daného člověka téměř úplně ovládala nenasytnost a touha po jakémsi všudypřítomném prvku, za nějž je snad možno pořídit štěstí a kolem něhož se zdála točit podstatná část jeho života. Dva nebo tři poutníci byli na pokraji propuknutí vážné nemoci, ovšem ani jeden si toho nebyl vědom. Naštěstí zde ale byly i postavy obklopené krásnými odstíny. Cítil lásku, naději a dobrou energii, byť místy prostupovanou smutkem či pochybnostmi. Viděl, že i v této prapodivné a nepochopitelně zkažené krajině se přece jenom nacházejí skutečné lidské bytosti, ač mnohdy dosti poznamenané svým prostředím.

Začala ho sužovat žízeň. Přestože pro něj čas nikdy nehrál příliš velkou roli – a když potřeboval, stačilo se podívat na oblohu –, v tomto světě (s oblohou beztak zataženou) na něj působilo tolik nových podnětů, že trochu ztratil orientaci, a nyní si uvědomoval, že je tu možná déle, než by se zdálo. Ale taky mu třeba jenom vyprahlo v krku ze všech těch dračích výparů. Po straně cesty zahlédl otevřený průhledný vchod, z něhož se linul hluk, zápach (tentokrát z čehosi snad organického, ale i tak odporného) a ohyzdné, nepřirozené světlo. Venku postávalo několik lidí, kteří na Šamana vrhali zvědavé i nedůvěřivé pohledy. Někteří kouřili; to Šaman znal, ovšem kouř z jejich tyčinek byl cítit jedem a od jeho dýmek se lišil jako noc ode dne. Když se letmo zaposlouchal do hovoru, ke svému úžasu zjistil, že ač ti lidé nemluví jeho řečí, nějakou záhadou jim rozumí. Totiž, rozuměl zhruba slovům, ale nechápal příliš, o čem se vlastně baví. Poté vstoupil dovnitř.

U podlouhlého, zvýšeného stolu naproti vstupu sedělo na vyčouhlých posedech několik lidí, kteří mluvili a z různých kalíšků popíjeli. Hluk i zápach tu byl vyloženě ohavný. Jeden ze čtvercových předmětů vlevo u zdi vydával šílený rytmický rámus, který Šamanovi vzdáleně (tedy velmi vzdáleně) připomněl osadní hudbu. Nad dlouhým stolem, za nímž stál muž vydávající energii náčelníka tohoto místa, visel na zdi obdélník o šířce urostlého bizona a uvnitř se pohybovaly obrazy. Barevný obal těl návštěvníků byl i tady dosti skličující a Šaman ani nemusel být příliš pokročilý na to, aby poznal, že většina z nich se tady pomocí fermentovaných nápojů snaží otupit, ne-li utopit svou duševní bolest.

Onen člověk s energií náčelníka si Šamana přeměřil podezíravým pohledem a poté promluvil. Šaman pochopil, že mu nabízí pití, a po chvilce váhání ukázal na jednu z baněk s průzračnou tekutinou vyrovnaných v řadě za mužovými zády. Náčelník se tím směrem podíval, poté se s pochybovačným pohledem otočil na Šamana a nakonec jednu baňku vzal, jakýmsi malým předmětem ji otevřel a před Šamanem nalil část obsahu do průhledného kalíšku. Šaman se snažil ignorovat odporné pachy z pokrmů vycházející odněkud zezadu a zaměřil zrak na velký obdélník na zdi s pohybujícími se příběhy. Značná část sedících se totiž zdála věnovat této věci naprostou pozornost. Podle tělesných obalů sledujících Šaman usoudil, že v obdélníku se má nacházet určitý odraz jejich světa. Zrovna tam přednášel nějaký člověk v prkenném ošacení a s jakousi placatou nudlí pod krkem. Šamanovi se i za tu krátkou chvilku uvnitř rychle dělalo nevolno. Žluklost, zoufalství, puch a hluk prostupovaly celý prostor. A z onoho obdélníku nyní i takto na dálku vnímal nejenom to, že ta uvnitř mluvící postava je falešná a dutá jako vykotlaný shnilý strom, ale že okolo sedící lidé s pomalu odumírajícími mozky toho panáka považují za jakéhosi kmenového vůdce a vůbec jim nedochází, jakou podvodnou hru s nimi hraje. Ti bystřejší sice jistý potenciál pochopení měli, ale byli buď příliš pohodlní nebo příliš ustrašení na to se s ním vypořádat. Šamanovi se začala mírně točit hlava. Tomuhle tu věnují pozornost každý den? Takhle to tady chodí? Vzezření té bohapusté krajiny venku mu začalo dávat větší smysl. Pak si vzpomněl na nápoj v kalíšku; pozvedl ho ke rtům, napil se a vzápětí ho vyprskl na stůl. Náčelník na něj vytřeštil oči a začal cosi halekat, ale Šaman už se dál nezdržoval, otočil se a rychle odcházel. Lidé pobaveně zírali, náčelník dál vypouštěl jedovatá slova, ale Šamana se zastavit nepokusil.

Šamanovi to stačilo. Pokračovat ještě hlouběji do této osady pachů, jedů, řevu a nepochopitelné otupělosti nemělo smysl. Před vchodem zahnul na stejnou cestu, kterou přišel. Hlavou se mu míhaly obrazce a cosi ho přinutilo dát se do poklusu. Další podněty již sbírat nepotřeboval, ale jeho zrak přesto místy padl na další ukázky zmaru.

Viděl ohromné komíny, z nichž v jediném okamžiku stoupal kouř desítek táborových ohňů.

Viděl pomalu se sunoucí draky obřích rozměrů, znásilňující zemi hrozivými ostrými tvary, které z nich vepředu trčely a všelijak se hýbaly.

Viděl ryby plující břichem nahoru v potoce se smrdutou vodou.

Viděl místa plná suti, železa a černých kaluží, kam se ani Slunci nechtělo.

Viděl lidi ječící do oněch černých placek a prstem si zacpávající druhé ucho.

Všudypřítomný hluk byl najednou ještě znásoben odkudsi seshora. Pohlédl na oblohu a spatřil zvláštního ptáka, letícího směrem k této šílené osadě. Zanechával za sebou bílou stopu a vzhledem k výšce letu musel být obrovský. Vtom jeden z hlučných draků poblíž vydal táhlý, nepřátelský zvuk, jako kdyby snědl hromadu šarlatových bobulí podobných těm, které lidé Šamanova kmenu jedli, když se nemohli vyprázdnit. Šaman sebou lehce trhnul a ještě zrychlil.

Když se ocitl u prvních stromů, začal se modlit k velkému Otci, aby byl onen zvlněný průchod stále na místě. Po chvíli portál ke své úlevě spatřil. Zpomalil, přešel do chůze a do podivného prostoru znovu vstoupil.

Prošel na druhou stranu… a vzápětí mu štěstím téměř vyhrkly slzy. Ocitl se na povědomém palouku. Hluk zmizel, slyšet bylo pouze lehké šumění stromů a zpěv ptáků. Plíce s povděkem opět vtahovaly čistý vzduch. S hlavou natočenou ke Slunci se Šaman zhluboka nadechl, vydechl, chvíli se s úsměvem opájel blahodárnými paprsky a nakonec poděkoval a vydal se na cestu. Naposled se ještě na tajemný portál ohlédl a pak už s radostí nechal palouk za sebou. Cestou k osadě přemítal, jestli je vůbec možné takovýto zážitek s někým sdílet.

Doma v osadě zjistil, že nebyl pryč déle než pár kroků Slunka na nebi. Večer u ohně o svém výletu fascinovaným posluchačům co nejpodrobněji vyprávěl. Za několik úplňků se i přes původní přesvědčení rozhodl zajít se na záhadný palouk ještě jednou podívat. Ovšem ačkoli by přísahal, že ze stezky sešel stejně jako tehdy, buď jej cestička vydupaná zvěří tentokrát přivedla na místo jiné, ač velmi podobné, anebo tajemný průchod mezitím prostě zmizel. Šaman každopádně nic neobvyklého nenašel. Dobře že tak, pomyslel si cestou domů.

.

Petr

Budík na Petrově iPhonu má tu příjemnou vlastnost, že se na něm dá zvonění několikrát odložit. Snooze tomu na netu říkají, jak Petr ví. Jenže jakmile vám v mozku naskočí důležitá myšlenka – v tomto případě hlavní myšlenka dne –, je vám funkce Snooze už houby platná, spánek je tentam. Tender, výběrko! blikne mu hlavou. A tak otevře oči, posadí se, protáhne krk a vstává. Druhá půlka postele už je prázdná. Na to, že manželka vstává brzy, je Petr dávno zvyklý, ale že se poslední dobou začala i pozdě vracet, to už se mu příliš nelíbí, ačkoli ani on v jistých ohledech mezi svatoušky zrovna nepatří.

Dva kroky ke stolu a zapíná notebook (vlastně ho jenom pár úhozy aktivuje; na kecy ajťáků o tom, že hardware si taky potřebuje odpočinout, nikdy nebyl zvědavý). Zatímco přístroj nabíhá, přepne Petr mobil z letadlového režimu, aby rychle zkontroloval vývoj akcií. Nic moc. Šmejdi nenažraní. Zuby, holení, čistá košile, půl hrnku kafe a už je znovu u kompu a prochází poštu. Na telefonu cinkne notifikace a Petr čte zprávu od Vítka: Půjde to, ale musíš to poslat přesně do 11, je to nastavený systémem jako minule!

„Yes, kurva!“ řekne Petr to prázdného prostoru a jde se obléct. Snídat netřeba, vezme to přes fast food.

Když se zpočátku vlastní pílí a později pomocí pár správných tahů na správné šachovnici dostal až na svou pozici (které se dnes už otevřeně říká lobbista, což je jenom další známka toho, že lidi zjevně skousnou úplně všechno), věděl, že cesty zpátky už není. Kdyby se v účetnictví jeho podniků začal někdo hrabat, kdyby někoho z jejich kroužku chytili (každý parchant se přece jenom uplatit nenechá), kdyby něco uniklo na internet, což se může stát vždycky a skončili tak už větší borci, tedy v takovém případě by šel Petr ke dnu i s kumpány (a dominovým efektem možná i s jedním nebo dvěma politiky). Drátky jsou už příliš zamotané a vedou příliš daleko. Proto je potřeba na jednu stranu mazat stopy a na stranu druhou pěkně promazávat cestu vpřed. Pak už se člověk víceméně veze. A není hezčího pohledu, než když vám na mobilu zacinká notifikace o dalším přírůstku na kontě, zatímco vy na terase, v županu a s nohama na stole, popíjíte jednadvacetiletou Glenfiddich s ledem a díváte se na paprsky slunce odrážející se na hladině bazénu, ve kterém plave včerejší objev zhruba stejného věku jako ta kořalka na stole. No a dneska, pokud to vyjde, má Petr možnost přilepšit si jednorázově o půl miliónu. To sice není žádný zázrak, jasně, ovšem poslední dobou dost hýřil, některé investice nevyšly a ta posraná hypotéka pořád ještě sedí za krkem. Čili i takováto záplata by byla sakra vítaná. Navíc je lepší zajišťovat si malé, ale stabilní přírůstky než přitahovat pozornost velkými prasárnami, jako někteří ti amatérští idioti z vlády. Kdepak, Petr ví, jak to chodí; není to jeho první rodeo.

V kuchyni do sebe kopne hlt whisky, popadne kufřík, vychází ven a pod zataženou oblohou míří ke svému bavoráku. Je to ale zase hnusně, napadne ho. Vytúruje motor, zapne rádio a na silnici do města to vytáhne na stopadesátku. Po chvilce se mu ale začínají ozývat střeva či co. Poslední dobou ho břicho trochu trápí; nejprve tomu nevěnoval pozornost, ale nakonec byl nucen věc konzultovat se známým-doktorem a ten mu řekl, že pokud se bude dál takto stravovat, přivodí si žaludeční vředy, ne-li něco horšího. Ostatně ani ty nespecifické, těžko detekovatelné břišní potíže nejsou žádná sranda. Je fakt, že snídat kafe a whisku, obědvat fast food a některé dny téměř nejíst (kdo by se s tím otravoval, když sedíte na jednání a pak jdete rovnou na večírek, že jo) asi nelze praktikovat donekonečna. Petr si tedy za volantem řekne, že se staví v tom pajzlovitém baru u silnice, který denně míjí, ale nikdy ho nenapadlo do něj skutečně zavítat. Radost z toho nemá, protože jeho tvář už se párkrát v souvislosti s nějakým tím tenderem objevila v televizi, a on teď o pozornost místního plebsu rozhodně nestojí. Dnešní spanilou jízdu mu nesmí nic kazit a den je ještě dlouhý.

Zastaví vedle nápisu Bar & Grill, vchází dovnitř a rovnou na záchod (kde se snaží příliš se nerozhlížet a pokud možno nedýchat). Poté se vrátí do lokálu, nikdo si ho nevšímá, a tak si řekne, že vlastně není kam spěchat. Posadí se ke stolu opodál, od umolousaného výčepáka si po chvilce vnitřního boje objedná lahvovou Plzeň s hamburgerem a poté se odpojí od okolního šumu a plně se pohrouží do mobilu. Občas vzhlédne k televizi, ale kecy známých ksichtů, z nichž s některými si tyká, v něm vyvolávají leda úsměv.

Po chvíli sjíždění akcií a vyřizování nejnutnějšího Petr cítí, že šum hovoru poněkud zeslábl. Vzhlédne a stejně jako ostatní upře zrak na podivnou postavu, která s určitou těžko definovatelnou majestátností vchází do baru. V Petrových očích je to nějaký čmoud s dlouhými vlasy, nahastrošený jako indián. Zjev se zastaví u baru a tlumený hovor se pozvolna obnovuje, jako zpěv ptáků poté, co někde bouchla petarda. Petr se vrací k displeji. Dej mi pár minut, čekám na platbu, píše Vítkovi. Po jisté chvíli znuděně znovu vzhlédne k televizi – a to právě v okamžiku, kdy onen pochybný indián vyplivne pití na bar a okolí rázem ztichne. Barman se na něj osopí, ale vlasatý Tatanka se otočí a k pobavenému údivu Petra a nejspíš i zbytku osazenstva bez placení odchází. Petr vidí, že barman se za ním neodváží a po několika obligátních nadávkách nakonec raději začne utírat pult. Mezi hosty se opět mísí hlahol se smíchem a Petra napadne, že o tomhle se tady asi bude ještě nějakou dobu vyprávět.

Po nějaké chvilce znovu cinkne mobil. Platba přišla! Adrenalin stoupá – tyhle okamžiky Petr miluje – a teď už stačí otevřít appku a provést převod. Nakliká údaje, stiskne Potvrdit, a když už se chce vítězoslavně opřít do židle, na displeji se objeví: Máte nastaveny limity, první platbu nelze přes aplikaci provést – přihlaste se prosím na počítači do plné verze portálu, kde si také můžete limity změnit.

Kurva!!! zařve málem Petr. Cože!? Pohlédne na zlaté hodinky a vidí, že má asi deset minut. Notebook si samozřejmě nebral, proč taky. Zvedá se, hodí na stůl bankovku, za chůze na to upozorní barmana (nepotřebuje, aby si ho tady někdo pamatoval jako neplatiče) a venku se lehkým poklusem blíží k autu. Pak už dupe na plyn, štěrk létá od kol a vůz vjíždí na silnici. Za chvíli ručička tachometru opět sedí někde u stopadesátky, rádio duní, pootevřenými okny sviští vzduch a Petr proklíná celý svět a zejména všechny ty bankovní hajzly, kteří mu takhle komplikují život. Asi nějaká aktualizace nebo co, ajťáci vyjebaní. Podobný opruz ho dokáže fakt vykolejit a to on nemá rád.

Po pár minutkách v dálce zahlédne běžící postavu a pozná, že se jedná o toho pošahaného indiána z baru, který teď v poklusu trochu šněruje po chodníku a čumí při tom na letadlo. Petrovi se i přes momentální stres zvednou koutky, a když už je auto těsně za běžcem, s opojnou škodolibostí uhodí do klaksonu a ukáže mu prostředníček. Indián trochu zakličkuje, zrychlí a běží dál. Co je to asi za magora, proběhne Petrovi hlavou a dál se jím nezabývá.

Před domem klikne ovladačem na bránu, na hodinkách kontroluje čas (tři minuty) a proklíná šnečí rychlost mechanismu (auto ale před plotem stát nenechá, ještě by mu ho ten skejťácký sráč odvedle objel klíčem). Vjede dovnitř, vyletí z auta, kliká na vrata a odemyká dveře vilky. V pokoji popadne noťas a klusá na terasu (kde vyřizuje kšefty nejraději). Na skleněném koktejlovém stolku počítač aktivuje, kontroluje hodinky (dvě minuty) a prsty u toho do stolku bubnuje a rozhlíží se. Mrkne na mobil, otevírá prohlížeč, přihlašuje se na web – a málem se mu zatmí před očima, když na displeji vyskočí zpráva o aktualizaci systému. „Kurva, teď ne!“ řve a pot mu stéká za límec. Tohle už je fakt zlo. Zprávu odstraní, rychle naťuká platbu, potvrdí ji a praští do klávesy Enter.

Hodinky ukazují 10.59. Petr si téměř vítězoslavně stírá pot s čela, ale ještě není úplně vyhráno. Ví, že přesně v tento okamžik sedí u počítače několik lidí, kteří v šifrovaném systému čekají na odezvu. Asi za minutu (dlouhou jako hodina) na mobilu cinkne zpráva: Je to tam, borče! Máme to, ozvu se, musíme to oslavit!!!

„Jo, kurva, jooo!!!“ zařve Petr a praští pěstí do stolku, který taktak že nepraskne. Ozve se jakési vzdychnutí, jakoby snad ze země, ale to bude nejspíš to jeho nepokojné břicho. Petr vstává, vítězně zvedá ruce jako rockový zpěvák na konci koncertu a se zavřenýma očima zakloní hlavu. Pak ruce spustí, otevře oči, ale hned je přimhouří a zašklebí se, jelikož ho oslňuje to zatracené slunce, a on své špičkové brýle s filtrem nechal někde v autě.

Ne, ani ty už mě dneska nenasereš, napadne ho.

.

V tentýž okamžik, ale přesto v hlubinách jiného času a prostoru, na stejné Slunce hledí Šaman. Stojí v trávě, hřeje se ve slunečním jasu a usmívá se.

Dobře že tak, pomyslí si.