„Stando, jak ti jedou vlaky?“
Pocta výstřednímu, ale lidskému spoluhráči.
Poprvé jsem se s ním potkala na natáčení, kde jsme v barrandovské soudničce měli sehrát kuriózní příběh. Já jsem představovala upjatou účetní a Standa úchyla obnažujícího se ve vlaku. A kromě té šílené zápletky se nás tam sešla i zajímavá parta - moje budoucí teplická kamarádka a kluk, jehož jsem původně poznala díky jednomu básníkovi. A v tomhle složení jsme se jali přesvědčovat diváky. Hlavní tíže však ležela na Standovi, jenž se své úlohy chopil s vervou sobě vlastní, a dokonce došlo na okamžik, kdy prohlásil něco ve smyslu: „Mám ho tady ukázat?“
Ač to nebylo dvakrát snadné, po celou dobu jsme se drželi svých rolí – a právě díky tomu jsme to zvládli. Dodnes tento díl považuji za povedenou taškařici, u níž se pobavili všichni známí z rodného Nového Města na Moravě.
Když se tehdy vypnuly kamery, Standa mi stiskl pevně ruku a prohlásil: „Musím říct, že jsem si s tebou dobře zahrál.“ A já jsem zůstala zírat s pusou otevřenou, protože jsem do toho šla, abych si zkusila něco nového a taky z důvodu, že jsem potřebovala peníze.
Standu jsem pak po dobu, kdy jsem se věnovala různým natáčením, často potkávala a zdravila ho tím vlastně nevtipným dotazem z titulku. Když Standa zjistil, že píšu o obrozencích, začal se mnou vést dlouhé debaty. Podle jeho názoru obrození probíhalo hlavně v ložnicích našich vlastenců. Celkem trpělivě jsem mu oponovala a vysvětlovala, že se musíme řídit dochovanými prameny. Vždycky mě pozorně poslouchal, pokyvoval hlavou, aby na závěr vytvořil šílenou hypotézu, kterou vše předchozí zabil. Ovšem ty naše trochu ujeté debaty mě v zásadě bavily, vyplňovaly mi dlouhé hodiny čekání, protože u filmu se hlavně čeká.
Nemíním tady odkrývat Standovo soukromí, o němž stejně příliš nevím, ale kdysi měl podle vlastních slov klasickou rodinu, manželku a děti. Vlivem okolností, o nichž jsem taky něco zaslechla, se ocitl na ubytovně a natáčení mu umožňovalo alespoň trochu důstojný život. Protože na honoráře exekutoři nedosáhnou. Standa v tom nebyl sám, podobných jedinců se u filmu pohybuje docela dost, pouze se o nich veřejně nemluví. Víte, já si myslím, že každý člověk může upadnout do bahna. Avšak v naší zemi se z něj složitě vstává.
Standa nepatřil mezi lidi, co se umí vyznat v tlačenici. Možná to ani nechtěl umět. Byl setsakramentsky svůj, ale mezi zlouny rozhodně nepatřil. Snažil se jen přežít.
Pár dnů před smrtí mi olajkoval článek na sociální síti. Napadlo mě, že se ho musím zeptat, jak se mu daří. Už se ho ale nezeptám. Už můžu jen do nebe poslat vzkaz : „Stando, ať ti dobře jedou vlaky.“