Sponzorovaný výlet do reality
Post-influenceři Kešpíár, Kim a Duhy
Aneb jak si koupit „pravdu“ v pěkném balení – a přitom ji ztratit.
Bylo to nevyhnutelné. Po virálu totiž vždycky přichází... nabídka.
Tentokrát od agentury s názvem tak sladkým, že by vám z něj slezly zuby: „#RealWay“. Jejich slogan?
„Specialisté na influencing autentického života!“
(Což je asi tak věrohodné, jako když vám panda nabízí slevy na steak.)
Znělo to nevinně. A právě to bylo podezřelé.
„Chceme, aby mladí viděli, že být sám sebou je trend.“
No jistě. A proto potřebovali: Schválený plán, seznam povolených emocí a rozpis focení u každého jezera, které mělo správný algoritmický odlesk. Balíček „autenticity“ obsahoval:
Červený campervan (s logem tak velkým, že by ho přehlédl jen úplně slepý sob),
Zlaté spacáky (protože proč by byl spacák obyčejný, že?),
Duhové plecháčky (tak duhové, že i duha by se začervenala studem),
A hlavně: „Plná kreativní svoboda (v rámci schváleného plánu).“
Kreativní svoboda na papíře? To je asi jako mít křídla přilepená izolepou.
Kim četla mezi řádky. Duhy mlčela – a kdo ji znal, věděl, že její ticho by rozplakalo i algoritmus. Kešpíár si klidně lokl vody a řekl: „Takže chceme simulovat autenticitu. Ve vysokém rozlišení. S wifi.“
A bylo jasno jako po dešti. Problém nebyly peníze. Problém byla cena. Protože tihle tři nejsou proti kampaním. Ale tahle kampaň nebyla kampaň. To byla past. Past na realitu. Tak průhledná, že by se za ni styděl i filtr „#nofilter“. Tak odpověděli po svém:
Kim navrhla skutečně autentický výlet: bez plánů, bez scénářů. Agentura odpověděla: „Příliš nekontrolovatelné riziko značky.“
Duhy nabídla, že pojedou... ale bez kamer. Agentura odpověděla: „Bez vizuální evidence ztrácíme brand essence.“
Kešpíár poslal video, jak sedí na lavičce, pije malinovku a říká: „Tady sedím. Bez spolupráce. Bez filtru. Bez pointy. A možná právě proto je to pravda.“
Výsledek? Kampaň nakonec nafotili tři jiní influenceři: Perfektní západ slunce. Dronový záběr campervanu. Titulek: „Autenticita je, když víš, co ti sluší.“ (A všichni se tvářili tak přirozeně, až byste zaplakali... nebo se rozesmáli.)
A Kešpíár, Kim a Duhy? Seděli ve městě, u kiosku s malinovkou, v mikinách, které nikdo nechtěl licencovat. A Kim řekla: „Asi jsme odmítli realitu. Ale aspoň jsme zůstali reální.“
Co se naučili? Že když ti někdo nabízí „autenticitu za úplatu“, většinou nechce, abys byl skutečný. Chce, abys byl uvěřitelný. A to je rozdíl. Sakra velký rozdíl.
Čtěte na podobné téma:
Post-influenceři Kešpíár, Kim a Duhy (rozcestník na obsah 12ti kapitol)