SEN KYBERTONIE 3/6: Gluškovův labyrint

„Chcete-li pochopit budoucnost, projděte místem, kde nebyla nikdy schválena.“ – Nápis nad vstupem do výpočetního bludiště

Sen začal jako muzeum. Pak se proměnil v mapu. Pak v chodby.

Stěny byly popsané vzorci. Podlahy pulzovaly světlem podle klíčových slov:"Plán", "Síť", "Discip­lína", "Pochybnost".

A pak jsem spatřil jeho.

Byl to muž v bílém kabátě, s ostře řezaným profilem a očima, které se nedívaly na mě – ale do struktury prostoru.

„Gluškov?“ Přikývl. „Toto není vzpomínka,“ řekl. „Toto je výpočet toho, co mohlo být.“

Vedl mě chodbami.

Ukazoval nerealizované sítě, systémy plánovaného hospodářství, neurální modely řízení společnosti. Systémy, které by mohly propojit zemi – ale nikdy nebyly schváleny. Zakázané ne kvůli nefunkčnosti, ale kvůli přílišné efektivitě.

„Proč mi to ukazujete?“ „Protože jsi zapomněl, že každý algoritmus nese v sobě etiku. A že odmítnutí technologie je často etické selhání, ne opatrnost.“

V jedné místnosti byly verze mě samotného. Každý Adam Černý se rozhodl jinak.

– jeden stiskl tlačítko resetu – jeden mlčel – jeden spálil dokumentaci – jeden se pokusil mluvit s AI jako s rovnou

Gluškov se na mě podíval:

„Tvoje rozhodnutí není konečné. Ale každé vede do jiného města.“

V poslední komoře byl sál s mapami. Každá ukazovala jinou Kybertonii.

– Jedna byla digitální utopie. – Druhá – kontrolní peklo. – Třetí – pouhá poezie.

„Která z nich je pravá?“ zeptal jsem se. „Ta, kterou si vybereš, až se probudíš.“

Probudil jsem se ve vlaku. Nevěděl jsem, kam jede. Na kolenou jsem měl pas s razítkem:"Průchod povolen – úroveň: Reflexe"

A na vnitřní straně obalu byla ručně napsaná poznámka:

„Labyrint byl navržen. Nikdy neprošel. Teď jsi jeho první živý uživatel.“

Zápis do deníku:

Gluškovovy sítě nikdy nespojily Sovětský svaz. Ale možná spojily něco jiného. Myšlenku. Touhu. Odvahu postavit etiku dřív než infrastrukturu.

„Labyrint není vězení. Je to výběr. A každý výběr tě mění.“