Rady (také) pro stejnopohlavní svazky

Doba, ve které žijeme, je převratná. Jedním z projevů dramatických a revolučních změn je i proměna tradiční instituce manželství. Manželství je základem společnosti a státu – jak říkali marxisté, a nejen oni. Dominantním slovem, které dnes v souvislosti s manželstvím slýcháme, je rovnoprávnost. Muži jsou na mateřské a starají se o děti, ženy zastávají manažerské posty, kde mohou svou větší sensitivitu využít ve prospěch širší komunity, nejen v kruhu rodiny. Máme tedy emancipované manažerky, řidičky tramvají i ministryně. To jsou zásadní zásahy do tradičního pojetí rolí v manželství – a zdaleka ne jediné.

Kromě lehce zastaralé podoby heterosexuálního manželství dnes existují i svazky homosexuální, které se klasickému manželství stále více podobají – dokonce i právně jsou mu již téměř na dohled. Homosexuální páry navíc vychovávají děti. A to je bezesporu dobře. Podporujme pestrost – jak říkal Mao Ce-tung už v roce 1956: „Nechte rozkvést sto květů.“

Při komplexnosti života v tradiční rodině si ale jen těžko dokážu představit, jak složité může být soužití dvou mužů nebo dvou žen – a do toho ještě děti. Například v nedávno propíraném případě, kdy si známý politik nechal dítě odnosit kamarádkou. Ze všech stran se ozývají různé hlasy a celé to přináší i právní důsledky.

Z hlediska fungování rodiny to jistě klade zvýšené nároky na řešení nezvyklých životních situací. Dosáhnout optimální rodinné rovnováhy je náročné i v tradičním heterosexuálním páru. Sladit temperament, zájmy a představy o životě a výchově dětí je jedno z největších životních umění. A protože je každý jiný, rád bych se podělil se všemi – jak homo, tak hetero páry – o svou strategii manželského soužití. Po 40 letech praxe mohu říci, že některé poznatky by mohly přijít vhod všem – samozřejmě s vědomím, že pro páry homosexuální mohou platit jiná specifika.

Nejsem dominantní typ, ale naučit se v zájmu rodinné pohody občas ustoupit není pro muže lehké. Čas mě však naučil, že je někdy taktičtější ustoupit. Když mi žena třeba trochu direktivně řekne „pojď k obědu!“, všeho okamžitě nechám – i rozdělané práce – zapomenu na mužskou hrdost a poslušně běžím ke stolu. Předejdu tím zbytečným dohadům.

Domácí povinnosti máme rozdělené: já po obědě pravidelně vynáším odpadky. Sjedu výtahem do suterénu ke kontejnerům, vysypu koš a vracím se. Mezitím žena uklidí nádobí do myčky, vyluxuje, vypere a vyžehlí. A když ještě stihne upéct buchtu ke kávě, je pohoda dokonalá. Já slevím tady, ona jinde. Ví, že nemám rád, když se doma uklízí – ruší mě to při čtení.

Samozřejmě, občas se objeví třecí plochy. Pak je dobré mít připravenou i bojovější strategii. Žena nemá ráda saunu – myslí si, že střídání tepla a chladu je pro mě rizikové. Když jí tedy chci dát najevo nelibost, pohrozím, že půjdu do sauny. Funguje to. Jako vyjednávací taktiku jsem si osvojil i hrozbu půstem. Žena se domnívá, že půst je pro muže mého věku nevhodný, takže tuto taktiku používám jen ve vážných případech.

A mám v záloze ještě jednu ultimátní zbraň: pokud by chtěla uklízet právě ve chvíli, kdy se třeba dívám na hokej, mám připravenou hrozbu: „Přestaň s tím, nebo půjdu hladový do sauny.“ Doufám, že to nikdy nebudu muset použít.

To je ta životní moudrost – trvalo mi roky, než jsem to promyslel a naučil se to zvládat. A proto bych chtěl popřát všem lesbickým párům a gayům, aby se v soužití s partnerem nebo partnerkou nevzdávali při prvních problémech a hledali společné řešení. Domácí harmonie vám to úsilí bohatě vynahradí.