Řád a pořádek

Svoboda má své limity, ty můžeme jednoduše stanovit přijmutím zodpovědnosti za svůj život. Za své myšlenky, slova a činy. Pokud si to takto stanovíme, cítíme se svobodní a tuto svobodu nám nikdo nemůže vzít. Můžeme si ji omezit jen my sami. Obvykle strachem z následků, či provozováním autocenzury.

Řád a pořádek nastupuje po chaosu, či místo chaosu. Zdá se být jeho řešením. Nicméně chaos jde vyvolat uměle, třeba rozséváním nenávisti, ukazováním na nepřítele a viníka. Mně tedy připadá politika jako jeden velký chaos. Zvláště v současné době, kdy je založena na konfrontaci až „svaté“ válce, což je vlastně taková „ďáblova lest“. Vždyť to známe: „vrah o morálce káže“, „zloděj křičí chyťte zloděje“. Naši kauzu musíme překrýt vaší kauzou. Prostě hry a prostě chaos. A díky tomu lidé začnou toužit po řádu a pořádku.

Začne být poptávka po „tvrdé“ ruce, a ta se dříve nebo později objeví. Diktátorské režimy se vždy snažily nabídnout řád a pořádek, výměnou za omezení svobody a obvykle zajištění jistoty a bezpečí. Tj. chléb a hry, a také ochranu.

Lidé obecně mají rádi pohodlí a jsou poměrně líní. Život ve (zlaté) kleci je přece jistý a bezpečný. Ale život sám je nejistý pro individuum, ale věčný jako život, jako stvoření.

A jak je to s tou bezpečností? Není to náhodou tak trochu protimluv, kdy bezpečí znamená "bez péče"? Ocitli jsme se bez péče o svůj vlastní život, protože jsme ho bezpečně odevzdali autoritám a máme tu jistotu, že autority nám život zajistí lépe a radostněji, než my sami?

Proč by to dělaly? A kdy si všimneme, že nám ve jménu "řádu a pořádku" a "jistot a bezpečí" ubývá svobody a rozmanitosti? Proč je chaos důležitý? Protože rozbíjí staré, aby se mohlo vytvořit nové. Aby se to znovu uspořádalo, nejlépe lépe než předtím.

Nevíme, jak to proběhne a jak dlouho to bude trvat, ale právě to žijeme. Jsme v přechodném období, bude to trvat ještě několik let? Nebo desítek let? Jednu nebo dvě generace? Nebo je to celé urychleno a změny budou patrné co nevidět? Nejspíš nás čeká hodně těžkostí a pak hodně práce.

Jak to přijmout a nezbláznit se z toho? Asi je jediná cesta a ta je poměrně individuální. Přejít z role oběti do role tvůrce. Tvořit člověk může po své práci, ale i v práci v korporátu se dá pracovat tvořivě, zvolit laskavý a lidský přístup, ne ten striktní, robotický. Pravdou je, že tam se tvořivosti a lidskosti moc nepřeje.

Ale možná se tím otvírají dveře umělé inteligenci, která ty robotické práce zvládne lépe, rychleji a radostněji. Dovedete si představit, že by místo byrokratů nastoupila umělá inteligence? Více lidí by bylo uvolněno z okovů zbytečné a parazitické práce a mohli se věnovat něčemu smysluplnějšímu a tvořivějšímu?

Osobně preferuju svobodu, rozmanitost i včetně toho chaosu, těžkostí a nepohodlí a nehodlám to vyměnit za pohodlnou "bezpečnou klec".

Vůbec se mi do této úvahy nevešla demokracie. Možná i proto, že se jako systém řízení lidské společnosti vyčerpala, či cestou globalizace dospěla někam do údolí své smrti či někam na scestí a potřebuje nějakou regeneraci a resuscitaci. Bylo by dobré, kdyby ten chaos místo (vojenského?) řádu a pořádku, přinesl regeneraci demokracie ideálně podepřenou božstvím.

Zkrátka méně ega a rozumu, více duše a citu.