Publicistika z pohledu exhibicionisty

Potřeba veřejně se vyjádřit je u mnoha lidí velmi silná. Nejde jen o publicisty — tato potřeba se objevuje napříč různými sociologickými skupinami. Vychází z nutkavého přesvědčení, že svět čeká na to, až mu sdělíme něco podstatného a důležitého. Současná technika poskytuje mocné nástroje, díky nimž může tato sdělení šířit téměř každý, a to s minimálními nebo žádnými omezeními.

Přestože se často setkáváme s oprávněným skepticismem, že jednotlivec má jen malou šanci sdělit něco skutečně nového a zásadního, zastávám názor, že každý individuální hlas je originální. Kombinace podnětů, jejich zpracování a forma vyjádření jsou neopakovatelné — i tehdy, pokud by sdělení bylo opakované. To může znít jako hloupost, ale jen těm, kteří neznají dílo Andyho Warhola. Kopie je přece také originál. Takový je pohled na obsahové sdělení.

Na publicistice mě však zajímá složka exhibicionismu — moment, kdy potřeba něco důležitého sdělit je přebita potřebou se předvádět. Slova jako „exhibovat“ nebo „předvádět se“ nemají příliš pozitivní konotaci. „Ten se předvádí.“ „Ta se jen exhibuje.“ Takové poznámky bývají výrazem odsudku vůči těm, kteří chtějí zaujmout. Nejsme ale vůči exhibicionismu příliš kritičtí?

Předvádění je způsob sebepropagace, sebeprezentace, která má naprosto nespochybnitelný evoluční základ: páv, rituální tance ptáků, móda, značky aut. Je to jako hezký ženský zadek v krátké sukni. Nesdělí vám nic co by jste nevěděli ale zaujme vás.

Žijeme ve světě exhibicionistů — a ti, kteří neexhibují, volí jen jinou exhibicionistickou strategii, kterou lze shrnout slovy: „Říkám, že se nepředvádím, abych vás zaujal.“

Neexhibovat nelze, stejně jako nelze říci, že nebytí je. Analogicky k Parmenidovu „Bytí je, nebytí není“ — tedy: exhibicionismus je, neexhibicionismus není.

Vraťme se k hodnocení veřejného vystupování, které se neřídí přísnou vědeckou metodikou. Publicistika, věda, poezie — to jsou různé řády komunikace. Pokud je zaměníme, vzniká konfúze. Ale právě konfúze je výborným nástrojem exhibicionisty. Zmatení vyvolává dezorientaci, volá po pozornosti — a tím naplňuje exhibicionistův cíl: být viděn, být vnímán.

Konfúze je tedy úspěšná strategie pro každého publicistu hodného toho jména. Vyvolá zmatení, logickou chybu, nesrozumitelnou formulaci — a zájem čtenáře je probuzen. Zmatený publicista tak vystupuje z řady těch, kteří usilují o logické, srozumitelné sdělení.

Jak se však k takovému druhu publicistiky stavět z pozice sub specie aeternitatis? Vědomě exhibující publicista nechce poučovat ani vychovávat — chce pouze exhibovat. V případě vědomého exhibicionisty bych řekl shovívavě: exhibuje, ví, že neexhibovat nelze, a koná tak při plném vědomí.

Trochu přísnější pohled by si zasloužili publicisté a šiřitelé „upřímných a správných“ názorů. Exhibicionistický publicista však takový není — neboť si s jemu vlastní tolerancí říká spolu s neprávem opomíjeným Mao Ce-tungem:

„Nechť vykvete sto květin, nechť soupeří sto myšlenkových směrů.“

To zní jako by to řekl nějaký zarytý demokrat.