PROČ ČÍNA NEPONESE POCHODEŇ BUDOUCNOSTI

V úvodu byla citace z prologu dlouhého textu od pana RČ, jehož myšlenky se s jeho souhlasím snažím šířit touto cestou zveřejňování na Blogosvětě. Celý prolog jste si mohli přečíst v článku: USA má nejlepší roky za sebou. Co máme my všichni před sebou? V pokračování tohoto článku jsem pak zveřejnila kapitolu I - III. Nyní pod původním názvem autora přináším další kapitoly:

KAPITOLA IV: Velký podvod (Ekonomika vs. Hospodářství)

Dostáváme se k jádru problému, proč nejsme schopni tuto situaci řešit a proč i pohled na Čínu je tak zkreslený. Ztratili jsme totiž smysl pro pojmy. Jako civilizace jsme zaměnili dvě disciplíny, které se dnes často pletou, ale jejich podstata a cíle jsou zcela odlišné: Ekonomiku a Politickou ekonomii, neboli nauku o Hospodářství.

Původní věda se nazývala politická ekonomie. Je to věda o hospodářství a jejím základním úkolem je zkoumat, co má stát nebo region dělat, aby bohatl. Zabývá se tvorbou reálných hodnot, stabilitou a kvalitou života obyvatel.

Naproti tomu dnešní ekonomika je ve své podstatě jen shrnutím hospodaření určitého subjektu. Je to technokratická disciplína, věda o číslech, o efektivní alokaci zdrojů a o účetní evidenci.

Dnes nám vládnou ekonomové, nikoliv političtí ekonomové (hospodáři). Pro ekonoma je svět složen z grafů, úrokových sazeb a HDP. Pro ekonoma je most přes řeku položkou v účetní knize. Má cenu betonu, cenu práce a dobu odpisu. Pokud se most nevyplatí – například pokud výběr mýtného nepokryje náklady na údržbu – ekonom řekne: „Nestavět. Je to neefektivní. Zbourejte ho.“ Pokud je levnější dovézt česnek z Číny než ho vypěstovat na Moravě, ekonom řekne: „Dovezte ho. Trh rozhodl.“

Ale naši předkové byli hospodáři. Hospodář se nedívá na most jako na účetní položku. Vidí ho jako tepnu, která spojuje dva břehy, umožňuje obchod, pohyb lidí a život regionu.

Most má pro něj hodnotu, i kdyby se na mýtném nevybral ani haléř, protože bez něj region umře. Hospodář se neptá, jestli je čínský česnek levnější. Ptá se: „Co budeme jíst, až Čína zavře hranice? Máme pole? Máme lidi, kteří umí to pole obdělat? Máme osivo?“

Zde leží tragédie západního světa. Vybudovali jsme gigantickou ekonomiku. HDP roste, burzy trhají rekordy, v bankách svítí biliony dolarů. Ale naše hospodářství je v troskách.

Máme peníze, ale nemáme penicilin (vyrábí se v Číně).

Máme akcie automobilek, ale nemáme čipy do aut (vyrábí se na Tchaj-wanu).

Máme digitální účty, ale nemáme energii pod vlastní kontrolou.

Bohatství státu se nedá vyjádřit kapitálem. Kapitál je jen číslo v počítači, které zítra nemusí existovat. Skutečné bohatství státu je součtem tří věcí:

1. Přírodní zdroje (půda, voda, energie).

2. Intelektuální kapacita obyvatelstva (Umíme postavit jadernou elektrárnu? Umíme si vyrobit inzulin? Umíme si vypěstovat jídlo?).

3. Infrastruktura (továrny, silnice, sítě).

Ekonomika akceptuje klam. Pracuje s úrokem, což je spekulace s časem, nepodložená prací. Vytváří peníze z ničeho. Hospodářství ale nelze oklamat. Jíst se musí, svítit se musí.

A v tom spočívá pointa čínské pasti. Čína se stala hospodářem světa, zatímco my jsme zůstali jeho účetními. Čína má továrny, doly a pole. My máme deriváty, dluhopisy a virtuální spekulace.

Až přijde ten moment – a on se blíží –, kdy se finanční systém založený na dluhu zhroutí, ekonomika se vypaří. Čísla na obrazovkách zmizí. Miliardy dolarů se změní v bezcenné jedničky a nuly.

Ale hospodářství zůstane. Továrna nezmizí. Pole nezmizí. V tu chvíli bude mít navrch ten, kdo má hospodářství. Ale pozor – mít hospodářství neznamená jen vlastnit stroje a půdu. Znamená to mít to, co jsme definovali v politické ekonomii: intelektuální kapacitu. Znamená to mít lidi, kteří vědí, jak ty stroje opravit, jak to pole osít a jak vyrobit lék. To je skutečná podstata hodnoty společnosti – živé vědění a dovednost. Je to bohatství, pro které ekonom ve svých tabulkách nemá žádnou kolonku, ale které jako jediné přežije pád měny.

Proč tedy tvrdíme, že Čína nevyhraje?

Protože její hospodářství bylo postaveno na jediném účelu: zásobovat naši ekonomiku. Čínská továrna je obrovská, ale je dimenzovaná na spotřebu miliardy bohatých Západoevropanů a Američanů.

Představme si to obrazně: Je to, jako by Čína postavila pekárnu pro miliardu lidí uprostřed vesnice, kde žije jen sto tisíc obyvatel. V momentě, kdy tato pekárna přijde o svůj vzdálený globální odbyt, nevyplatí se ji spustit ani na jedinou minutu, aby upekla pečivo jen pro místní. Provozní náklady giganta jsou takové, že si v té vesnici už nikdo nikdy nekoupí ani rohlík. Výrobní kapacity jsou tak absurdně předimenzované vůči vlastnímu regionu, že tato výrobní megalomanie nakonec zahubí i domácí trh.

Pokud naše ekonomika padne a my zchudneme, čínské hospodářství se zadusí vlastní nadvýrobou. Nemají komu prodávat a pro sebe vyrábět v těchto objemech nemohou.

Čína je dokonalým hospodářem pro svět, který právě končí. Pro svět, který by nastoupil po kolapsu globálního trhu – pro svět lokálních, soběstačných celků – je čínský gigant nepoužitelný.

KAPITOLA V: Redukce (Elity, které zmenšují svět)

Když systém narazí na své limity a přestane růst, ti u kormidla mají dvě možnosti. Buď přiznají chybu, odstoupí a nechají systém projít očistným kolapsem, nebo se pokusí udržet svou moc za každou cenu. Západní elity, majitelé peněz a korporací, si vybraly druhou cestu.

Cítí to v kostech. Uvědomili si, že udělali fatální chybu, když se v honbě za ziskem vzdali „ceny práce“ a poslali ji do Asie. Dnes mají sice na účtech neomezené množství peněz, ale zároveň mají strach. Mají strach z lidí, kteří se jim hromadí na ulicích bez práce a bez budoucnosti. Mají strach z masy, která spotřebovává „jejich“ zdroje. Mají strach z lidí, kteří, když nemají co ztratit, umí dělat revoluce.

Elity nepřišly na žádnou novou ideologii, nenašly nový smysl života pro tuto zbytečnou masu. Proto se rozhodly pro jediné zbývající řešení: Strategii REDUKCE. Méně lidí znamená méně problémů. Menší spotřeba znamená delší udržení moci.

Intelektuální kořeny této myšlenky sahají hluboko, od Malthuse až po Římský klub. Ale skutečný zlom nastal v roce 2014, na setkání na papežské univerzitě v Římě, kde vznikla Rada pro inkluzivní kapitalismus. Bankéři jako Lynn Forester de Rothschild a zástupci Vatikánu si tam položili tichou otázku:

„Nejsme my vlastně Bůh?

A pokud nám to všechno patří a zdroje docházejí, proč bychom se o ně měli dělit?“ Vznikl plán na transformaci světa. Není to plán na záchranu planety, je to plán na záchranu elit.

Program má jasné body:

1. Populace: Člověk je nově vnímán jako nákladová položka a spotřebitel vzácných zdrojů. Je třeba ho zredukovat.

2. Průmysl: Díky robotizaci stačí k výrobě jedna miliarda lidí. Ostatní jsou „zbyteční jedlíci“.

3. Přírodní zdroje: Musí být pod absolutní kontrolou.

4. Životní prostředí: Nové náboženství, které ospravedlní utahování opasků.

Válka proti životu a plynu

Aby tuto redukci provedli, vyhlásili válku dvěma základním prvkům života: Uhlíku (C) a Dusíku (N).

Uhlík je základním stavebním kamenem života. Rostliny ho potřebují k růstu. Vyhlásit válku uhlíku a dusíku znamená vyhlásit válku energii, průmyslu, ale především samotnému životu.

Podívejme se na to přes energetickou bilanci. Dusík je klíčový pro výrobu bílkovin. K výrobě dusíkatých hnojiv (vynález Fritze Habera, který umožnil planetě uživit 8 miliard lidí) potřebujete zemní plyn.

Pro elity je rovnice jasná: Výroba masa = spotřeba obilí = spotřeba hnojiv = spotřeba drahého plynu.

Bez dusíkatých hnojiv klesnou výnosy obilí z dnešních 6000–8000 kg/ha zpět na 800–1200 kg/ha – tedy na úroveň z dob Marie Terezie. Přitom pro produkci masa potřebujeme: na 1 kg kuřecího 2–2,5 kg obilí, na 1 kg vepřového 4–5 kg obilí a na 1 kg hovězího 7–10 kg obilí.

Jak se má tento dramatický pokles kompenzovat? Moučnými červy, kde na 1 kg hmoty stačí 1,5 kg krmiva. Nebo syntetickým masem z nerezových bioreaktorů, pěstovaným na nádorových buněčných liniích. Není to o zdraví, není to o ekologii. Je to o snížení spotřeby plynu a zdrojů, které si elita chce nechat pro sebe.

Znamená to jediné: Plánovaný hladomor a snížení produkce potravin na polovinu. Čína by měla být na pozoru – trh nastavený na výrobu a spotřebu se jí před očima rozpadá.

Konec peněz, nástup kontroly

Je zde však ještě hlubší důvod pro tuto změnu. Elity se připravují na situaci, kdy lidé přestanou věřit v hodnotu peněz. Musíme si uvědomit, že v pozdním kapitalismu peníze změnily svou funkci. Z prostého prostředku směny se staly technologií ovládání lidí a udržení moci.

Jenže tato technologie selhává. Inflace a dluh peníze znehodnocují. Elity proto potřebují novou technologii ovládání, která bude fungovat i v době, kdy peníze ztratí smysl. Tou novou technologií je „Uhlíková stopa“.

Představme si typický jídelní lístek blízké budoucnosti:

• Kuřecí steak: 100 Kč a 350 gramů CO2

• Vepřový steak: 200 Kč a 700 gramů CO2

• Hovězí steak: 300 Kč a 3400 gramů CO2

• Steak z červů: 50 Kč a 0 gramů CO2

Vy máte chuť na hovězí a máte na účtu i dost peněz. Ale zároveň chcete jet o víkendu s rodinou na výlet do hor. Váš výlet spotřebuje velkou část vašeho přídělu CO2. A tak si v restauraci nemůžete dát hovězí, i když jste bohatí, protože by vám nezbyl „kredit“ na cestu. Peníze se dostávají na druhou kolej. Uhlíková neutralita není ekologie, je to brutálně efektivní technologie na snížení spotřeby a ovládání populace – a to včetně těch, kteří mají na účtech miliony.

Tzv. Inkluzivní kapitalismus je ve skutečnosti tím nejexkluzivnějším klubem v dějinách. Je to systém, kde hrstka miliardářů vlastní více než 60 % populace, a kde je nám říkáno:

„Nebudete nic vlastnit a budete šťastní.“

Čínský kotec: Města plná světel a prázdnoty

Tato strategie redukce je zoufalým pokusem západních elit udržet kontrolu. Ale podívejme se na Čínu, která se zdá být vítězem, protože redukci provádí už dávno po svém.

Čína postavila svou legitimitu na jednoduché společenské smlouvě: „Vy budete poslouchat a my vám zajistíme, že se budete mít materiálně lépe.“

Jenže co my vlastně o Číně víme?

Víme, že neumí postavit most k jiným národům a představit novou ideologii. Umí jen dovádět věci k dokonalosti a stavět zdi. Postavili Velkou čínskou zeď, pak elektronickou zeď a teď zeď sociální poslušnosti.

V podstatě si postavili dokonalý kotec. Čína dnes buduje svůj gigantický 15minutový stát plný neonových světel, kamer a digitálního pohodlí pro jednu miliardu lidí.

A v tomto uzavřeném, nablýskaném kotci se začíná odehrávat proces, který je pro každou civilizaci smrtící. Především se zastavil plynulý pohyb obměny hierarchie. Staří komunisti a funkcionáři zůstávají na svých pozicích, drží moc a nepouští nikoho ke korytu. A pokud už někdo z nich odejde nebo zemře, nahradí ho zpravidla rodinný příslušník či chráněnec, nikoli nejschopnější či nejzasloužilejší zástupce společnosti. Nová generace vidí, že všechny role jsou obsazené a že i ty zbylé se rozdávají podle krve a známostí, ne podle výkonu. Brzy ztratí motivaci k rozvoji.

Zde narážíme na krutou ironii osudu: To, co Čínu vyneslo na vrchol, ji nyní zahubí.

Čína zbohatla na tom, že světu nabídla levnou „cenu práce“. Ale vidíme dramatický rozvoj umělé inteligence a robotiky. Nová čínská elita se začíná chovat víc a víc kapitalisticky. Přišla na to, že zisk je to jediné, co je zajímá. A kalkulačka hovoří jasně: Robot je efektivnější a levnější než čínský dělník, který poznal slast života v dostatku. Čínský člověk už chce více – větší plat, větší zážitky, lepší pracovní prostředí. Chce všechno to, co robot nechce.

Proto elity roztrhnou tento vzorec i doma. Nahradí lidi stroji. Pro občany nastaví základní příjem kontrolovaný tvrdými restrikcemi a sociálním kreditem. Elity pohádkově zbohatnou, ale lidem vezmou práci a smysl. Tím se v plné síle spustí Calhounova reakce nadbytku.

Dostatek v kombinaci s absencí boje o místo ve společnosti lidi donutí k ústupkům ve vzdělání, k apatii, k fenoménu „krasavců a deviace“. Sociální struktura se začne hroutit zevnitř. A tak rychle, jak jsme viděli vlnu čínského růstu, tak rychle uvidíme i její pád.

Abychom ale plně pochopili, proč tento pád přijde a proč je „město plné světel“ ve skutečnosti hrobkou, musíme se podívat do vědy. Musíme se podívat na experiment, který tento osud předpověděl s mrazivou přesností dávno předtím, než se rozsvítil první čínský mrakodrap.

KAPITOLA VI: Myší ráj a lidské peklo (Calhounovo varování)

Příště.