Proč blog, web a ne sociální síť?

Zkrátka tím „vypsáním se“ si zlepšit náladu, probrat to sám se sebou místo terapie. A proč ne sociální síť, která by měla nabízet v podstatě to samé? Částečně samozřejmě nabízí, ale jejím skrytým cílem je závislost, algoritmus vytváření bublin. Znám lidi, kteří tomu propadli a úplně je to změnilo.

Nejsem moc závislý, proto mě to nikdy nelákalo, ale ze zvědavosti jsem to vyzkoušel, a působím tam naprosto nepatřičně. Vím, že tam nepatřím, a že mi vyhovuje blog a mé weby.

Mé blogy a weby jsou záznamem toho, na co jsem myslel, co se mi dělo, co mě inspirovalo. Žiju život, prožívám, přemýšlím a pak o tom napíšu.

Cíle a touhy už moc nemám, kariérní cíle už vůbec, jak se blížím k důchodu a materiální touhy také moc ne. Nebo takové zvláštní, třeba chci novou kosu. A hlavně chci čas pro opravdový život, ne pro tu matrixovou simulaci, kterou tady žijeme. Končím s přetvářkou, stávám se upřímnějším sám k sobě, a to mi způsobuje, že se ten matrix stává pro mě čím dál víc směšnější, a proto ho nemohu brát vážně. Vlastně jsem se tím osvobodil.

Mám nápady, které zaznamenávám nebo přímo realizuju. Místo plánů mám spíš záměr. A ve směru toho záměru se snažím jít a ty záměry se mi pak plní. Chtěl jsem napsat a vydat knihu (odkaz). Bylo to klikatější, než jsem si původně myslel, ale povedlo se. Ale často to život uspořádá úplně jinak, než byl ten můj původní záměr.

Člověk zažívá lekce, zkušenosti, často je postaven před to řešit nějaký průšvih. V mém případě obvykle reálný, hmatatelný, který zkrátka vyžaduje, abych se s tím nějak vypořádal, nějak to vyřešil. Řešil jsem i průšvihy, které nesnesly odkladu. Není to v danou chvíli příjemné, člověk tápe, neví, ale zaměří se na řešení, a to se zpravidla objevuje. Pokusy se tomu vyhnout nebo to obejít snad vždy vedou k tomu, že se něco podobného bude zanedlouho opakovat.

Člověk zpětně zjistí, že ho posílilo to, když se k problému postavil čelem a projevil snahu to nějak řešit. Docela často se věci vyřešily nečekaným způsobem, jinak, než jsem původně předpokládal, či zamýšlel. Je to jen o tom, že člověk by měl být pozorný k tomu, co a jak dělá.

Díky za ty průšvihy a lekce. Když se ohlédnu zpětně, přineslo to nakonec zlepšení stavu, či úlevu a větší klid. Zároveň mě to otrkalo a posílilo mou psychickou odolnost. A vlastně vedlo i k nějakému rozhodnutí, jakým směrem napnout své síly.

Své síly už napínám mimo ten matrix. Matrixem se snažím nějak proplout, protože vím, že se ho nezbavím. Ale taky vím, jak ho omezit a že nemá smysl si dobrovolně prodlužovat žití v něm. Proto konec funkce (pracovní povinnosti) a pak asi rok předdůchod. Mám našetřeno a čas preferuji před penězi. Čas k žití. K žití podle svého a na svou zodpovědnost.

Mám svůj deník (blog) k vypsání se a sdílení svých myšlenek. Že má malý dosah? Tak má. Nejsem mainstreamový bloger. Navíc mám širší pole témat a píšu z potřeby sdělit, a hlavně si to sám v sobě probrat.

Nepíšu účelově, tj. tak, abych se nějak více prosadil. To jsem mohl zůstat na Idnesu a psát opatrně, abych nenarazil. To už mi ani moc nejde a ani nevyhovuje. Píšu „srdcem“. Píšu, když mě „srdce bolí“, i když „srdce plesá“. Snažím se nikoho neurážet, byť vím, že se najdou ti, kteří se stejně urazí.

Píšu 10 let a za tu dobu jsem publikoval cca 1500 svých blogů (přes 1000 na Blogu Idnes, cca 500 dohromady na svém privátním a Blogosvětě).

A vy, mí milí čtenáři, jste mými svědky. Něco se Vám bude líbit víc, něco míň. K něčemu se vrátíte, něco ani neotevřete. Já to taky tak dělám. Prostě si vyberu, co budu číst a poslouchat.

Možná, že ačkoliv se osobně neznáme, mě znáte líp než ti, s nimiž se znám, osobně potkávám a dokonce žiju.