Před-fialovské rozpočtové schodky a Fialovo dluhové schodiště

Ještě před Fialou tu byly ty slavné „před-fialovské rozpočtové schodky“ – taková ekonomická verze panelákového vchodu z 80. let. Každý rok se přidával další schodek, betonový, křivý, ale stále se dalo doufat, že když zavřete oči a pořádně se odrazíte, možná je přeskočíte. Občas se někdo vymluvil, že „to zařídila krize, covid, nebo zlý Brusel“. Inu, schodky se dají omluvit. Pořád působí tak nějak skromně, provinile a českému naturelu vlastně sluší.

Jenže pak přišel profesor Fiala, vzal si na to fialovou křídu a místo schodků nakreslil dluhové schodiště. Monumentální, spirálovitá stavba, po které se šlape vzhůru tak dlouho, dokud nedojde kyslík. Schodky byly aspoň opticky malé – ale tohle schodiště se táhne jak dálnice D1 po modernizaci: bez konce, bez naděje, zato s vyhlídkou, že nahoře bude bufet se dvěma rohlíky za stovku.

Fialovo schodiště má navíc jeden chytrý trik: vede nahoru jen účetně. Ve skutečnosti po něm lezeme dolů, hezky po břiše, rovnou do sklepa, kde už stojí sud s nápisem „dluh 3 biliony+“. A když se zeptáte, kdy už se jako otočíme a půjdeme zpátky, vláda odpoví, že přece teď není vhodná doba – vždyť ještě nejsme u dna!

Na před-fialovských schodcích jste si aspoň mohli představovat, že zítra se všechno zlepší. Na fialovém schodišti už jen víte, že jste figurka v nekonečném stoupacím trenažéru. Něco jako ekonomický eskalátor do pekla. A to vše za rytmického povzbuzování: „Šetříme, šetříme! Jen na vás a na vašich dětech.“

Takže ano: schodky byly trapné, ale snesitelné. Zato fialové dluhové schodiště je architektonický skvost – monstrum, které by se vyjímalo i na seznamu UNESCO pod názvem „památka po zpackané fiskální politice“.