Pojem "dezolát" jako "ten, kdo neztratil svobodu konformitou"

V oficiálních slovnících najdeme definice „dezoláta“ jako člověka, který propadl dezinformacím, odmítá autority nebo stojí „mimo hlavní proud“. To vše zní jako popis někoho, komu by bylo lépe pod dohledem. Jinými slovy: dezolát je ten, kdo zůstal mimo systém – dobrovolně či nedobrovolně. A tady se dostáváme k jádru věci: Není to ve skutečnosti přesně ten člověk, na kterém stojí svoboda? Ten, kdo si dovolí stát stranou? Nebýt poslušný? Nepřijímat vše, co se má „správně“ říkat, myslet a sdílet?

Současná společnost si přivykla slovu „konformita“ jako hygienické normě. Všichni mají mít stejné hodnoty, stejné narativy, stejné postoje k riziku, bezpečnosti, technologiím i politice. Nad tím vším bdí dohledové orgány, instituce, fact-checkingové aparáty a morální dozorce u každého příspěvku na síti. A co člověk, který odmítá hrát tuto hru? Ten dostane nálepku. A tou nálepkou je dezolát.

Pokud společnost používá hanlivé označení pro všechny, kdo se vymykají očekávanému standardu chování, je to signál jediné věci: Konformita se stala normou – a odchylka se stává proviněním. V takové chvíli má smysl obrátit význam nálepky naruby. Stejně jako kdysi slovo „kacíř“ nezmizelo, ale získalo nový nádech — ne toho, kdo škodí, ale toho, kdo pochyboval, kladl otázky a nevzdal se svědomí. Podobně může dnes „dezolát“ začít označovat:

• člověka, který si uchoval osobní autonomii;

• člověka, který se nezalekne, když většina křičí jedním směrem;

• člověka, který není ochoten obětovat svobodu pro pohodlí;

• člověka, který nebyl „zintegrován“ do státního či společenského narativu;

• člověka ponechaného „na pospas“, ale právě proto nezávislého.

Z původního latinského desolatus, odvozeného od slovesa dēsōlārī — opouštět, zanechávat, ponechávat na pospas — které vychází z adjektiva sōlus ― sám, samoten. – se tak může stát člověk, který si zachoval odstup, protože právě v odstupu je nadhled. V demokracii nejsou důležité názory, s nimiž souhlasíme, ale ty, které nezapadají. Pokud se všichni tváří, že myslí stejně, znamená to pouze to, že část společnosti byla umlčena. V takovém prostředí je „dezolát“ vlastně poslední varovná kontrolka:

• že pluralita se smrskla na několik povolených verzí názoru;

• že kritika se označuje za hrozbu;

• že společnost začíná vytlačovat ty, kdo se neshodují;

• že dohledové mechanismy přerůstají do kulturního dohledu;

• že osobní svoboda není samozřejmost, ale luxus.

A co je nejzajímavější: samotné používání slova jako urážky odhaluje mnohem víc o používajících, než o adresátech. Kdo potřebuje označovat své spoluobčany jako „dezoláty“, většinou tím říká: bojím se jinakosti, nerozumím nesouhlasu, potřebuji mít pravdu posvěcenou institucemi, konformita mi nahrazuje jistotu, mám úzkost z toho, že svět není jednolitý.

A tak se z jednoho slova stává diagnóza společnosti. Nedává smysl se s nálepkou ztotožňovat v původním významu. Ale dává velký smysl nechat ji přejít evolucí. V novém chápání by tedy znamenal: Dezolát = člověk, který si uchoval osobní svobodu i za cenu společenského nekomfortu. Tento výklad není ani provokativní, ani extrémní. Je to návrat k tomu, co dělalo Západ Západem: schopnost nesouhlasit, právo být jiný, ochrana menšin — nejen těch definovaných, ale i těch názorových, úcta k individuálnímu rozhodnutí, neochota být „vychován“ institucí.

Pokud se společnost pokouší pestrou realitu sjednotit pod jeden povolený narativ, je přesně teď ten okamžik, kdy má smysl nálepky odmítat – nebo je reinterpretovat. Kdo dnes řekne „dezolát“, věří, že tím snižuje druhého. Možná je však budoucnost taková, že: dezolát bude ten, kdo neztratil svobodu; a konformita bude to, co se jednou bude muset vysvětlovat. A právě proto má smysl začít slovo chápat nově – ne jako útok, ale jako připomínku, že svoboda jednotlivce nikdy nebyla záležitostí většiny.