Jak jsme na tom?
Co to vlastně znamená být vyzrálou osobností – člověkem, který má dostatek životních zkušeností a rozumu, aby mohl sloužit jako vzor nebo maják pro většinovou, hledající společnost? Přestože mnozí jedinci na embryonálním stupni vývoje pohlížejí na starší lidi jako na zátěž, v komunitě poučených je představa zralosti poměrně dobře probádaná a známá. Zároveň je zřejmé, že nelze klást rovnítko mezi „starý“ a „zralý“, i když se tyto dvě kvality často překrývají. Čas je jednoduše potřeba k tomu, aby proces mohl dozrát.
Z novějších vlivných teorií, které se tématu dospělého vývoje věnují, mne zaujal přístup Roberta Kegana. Ten rozlišuje pět fází vývoje dospělé mysli:
Fáze 1: Impulzivní mysl (egocentrická)
Jedinec se soustředí především na své vlastní potřeby a touhy. Má omezenou empatii a potýká se s kontrolou impulzů.
Fáze 2: Imperiální mysl (etnocentrická)
Silná identifikace se skupinou – rodinou, kmenem, národem. Přizpůsobení se normám. Nedůvěra k „outsiderům“.
Fáze 3: Socializovaná mysl (světocentrická)
Rozvoj empatie. Schopnost zpochybňovat normy. Otevřenost různým perspektivám. Usilování o spravedlnost.
Fáze 4: Sebe‑autorská mysl (vnitřně‑centrická)
Vytvoření vlastní identity a hodnot. Schopnost stát si za svým a zároveň respektovat druhé. Adaptabilita.
Fáze 5: Sebe‑transformující mysl (integrální, globálně‑centrická)
Holistický pohled. Komfort s nejednoznačností a paradoxem. Hledání propojenosti. Růst – osobní i společenský.
Je zřejmé, že ne každý má v životě to štěstí projít všemi těmito etapami a dopracovat se k „sebe‑transformující mysli“, která představuje jakousi korunu lidského vývoje. Co ale vlastně znamená holistický pohled na svět, který dokáže přijmout nejednoznačnost, paradox a pluralitu perspektiv? Jsme vůbec schopni nahlížet současná témata z více úhlů? Ať už jde o konflikty na Blízkém východě, válku na Ukrajině nebo naše postoje k jiným kulturám – není přílišná vyhraněnost některých názorů známkou toho, že jejich autoři uvízli ve fázi 1 nebo 2?
Vyhraněných stanovisek je dnes k mání až příliš. Impulzivní i imperiální mysl jsou přirozenou součástí vývoje – nelze je přeskočit. Je však dobré vědět, že pohled na svět, který z těchto fází vychází, není pohledem zralé osobnosti v psychologickém smyslu.
Zatímco tento pohled na genezi lidské psychiky je více méně akceptován, s obdobou podobného typu myšlení v širším společenském kontextu – tam, kde by se dal snadno aplikovat – máme problém.
Impulzivní mysl v dějinách kapitalismu
Příkladem impulzivní mysli aplikované na celospolečenský vývoj je grunderská fáze kapitalismu v 19. století v Anglii a Francii – a u nás v 90. letech. Morálně se sice opírá o Smitha a Hayeka, ale ve skutečnosti jde o chamtivou fázi akumulace kapitálu, jejímž smyslem je individuální obohacení na úkor ostatních. Klaus v tom vidí neviditelnou ruku trhu, která vše vyřeší. Důsledkem „kapitalismu bez přívlastků“ je bezprecedentní nárůst bohatství úzké skupiny obyvatel a na druhé straně zbídačení většiny – přesně tak, jak jsme toho byli svědky v Anglii a Francii v 19. století.
To, že k analogickému vývoji nedošlo u nás, nebylo ani tak zásluhou ideologie, jako spíše určité civilizační setrvačnosti.
Imperiální mysl a nacionalismus
Imperiální mysl se projevuje pohledem na sebe jako na součást širšího národa. Nacionalismus, odpor k imigraci, nedůvěra k jiným etnikům – to vše z ní vyrůstá. Nacionalismus staví národ do centra politického a společenského života. Sdílený jazyk, kultura, historie a území tvoří základ identity, soudržnosti a loajality. Kolektivní paměť poskytuje legitimitu.
Klíčovým principem je národní suverenita – přesvědčení, že každý národ má právo na vlastní stát a sebeurčení. Nacionalismus zároveň vytváří hranici mezi „my“ a „oni“. Může mít podobu mírného vlastenectví, ale i vyhrocených forem, jako je šovinismus. Jako moderní ideologie vzniká po Francouzské revoluci a naplno se rozvíjí v 19. století.
A teď upřímně
Vývojové fáze 3, 4 a 5 – abych mluvil narovinu – komentovat nemohu. Zdá se, že jsem se tam sám, stejně jako většina společnosti, ještě nedostal. Ale alespoň tuším, že něco takového je a na to jsem pyšný.