Pandořina skříňka: Role Poláků v čase holocaustu
Dilemata dneška
Nový americký velvyslanec v Polsku Tom Rose hovořil nedávno ve Varšavě na konferenci o antisemitismu, kterou pořádala Mezinárodní asociace židovských advokátů a právních expertů. Dotkl se ožehavého tématu.
To lze shrnout do otázky: Byli Poláci pouze obětí nacistické agrese, nebo se spolupodíleli na protižidovském násilí? Ambasador uvedl, že Polsko je zatíženo vinou, která mu nepatří – přetrvávajícím přesvědčením, že má podíl na barbarských zločinech spáchaných na jeho obsazeném území. „Je to absurdní lež a ekvivalent (antisemitské) pomluvy rituálních vraždách namířené jak proti jednotlivým Polákům, tak proti polskému národu jako celku,“ soudí T. Rose, sám Žid. S tímto zjednodušujícím a jednostranným pohledem nesouhlasí židovsko-americký profesor práva Menachem Z. Rosensaft. Na webu Jewish Telegraphic Agency vysvětlil proč; v článku „What the US ambassador to Poland left out when he absolved Poland of Holocaust complicity“ (21. 11. 2025). Je přesvědčen, že realita vztahu Poláků k Židům byla mnohem složitější a rozmanitější. Samozřejmě netvrdí, že Polsko a Poláci spáchali holocaust; jde mu o to, že ti Poláci, kteří Němcům pomáhali, nemohou být z diskursu o historii vyčleněni.
Uvádí: „Nepíšu jako nezaujatý pozorovatel. Moji rodiče byli polští Židé, kteří byli vězněni v ghettech svých rodných měst, Będzinu a Sosnowce, a poté deportováni do Osvětimi, kde byly zavražděny prakticky celé jejich rodiny. Ve svých pamětech moje matka vzpomínala, že existovali Poláci a etničtí Němci (Volksdeutsche), kteří se chovali altruisticky a slušně. »Mnozí Poláci však,« dodala nanejvýš důrazně, »byli z toho, co se dělo Židům, nanejvýš šťastní«.“ M. Z. Rosensaft souhlasí s poznámkou T. Roseho, že při záchraně Židů přišly o život tisíce Poláků. Ambasador ale opomněl zmínit, že mnoho dalších Poláků bezcitně udalo své židovské krajany a sousedy Němcům nebo je rovnou zavraždili. Autor pokračuje: „Je pravda, že aparát pro implementaci nacistického konečného řešení židovské otázky byl v okupovaném Polsku na místech jako Osvětim-Březinka, Treblinka a Majdanek vytvořen Němci, nikoli Poláky. Je rovněž pravda, že více než sedm tisíc nežidovských Poláků - více Nežidů než z kterékoli země za války okupované nacisty - bylo izraelským památníkem Jad Vašem poctěno titulem Spravedlivý mezi národy; byli to ti, kdo riskovali nebo obětovali své životy, aby Židy zachránili nebo jim pomohli.“ M. Z. Rosensaft současně upozorňuje na to, co velvyslanec přehlédl. Že tito hrdinní a altruističtí jedinci tvořili velice malou menšinu v rámci polské populace, odhadem kolem čtvrtiny procenta. Přitom statečnost a obětavost mnoha dalších křesťanských Poláků, kteří Židy ukrývali nebo se je snažili zachránit jiným způsobem, nebyla nikdy formálně uznána. Přesto platí, jak kdysi poznamenal izraelský historik Jehuda Bauer (mimochodem pražský rodák): „I když budeme předpokládat, že skutečný počet spravedlivých Poláků byl 200 tisíc, z 21 milionů Poláků je to jen jedno procento. A co zbývajících 99 procent?“ Proto, dovozuje M. Z. Rosensaft, bychom neměli dělat to, co ambasador Rose: zapomínat na mnoho tisíc Poláků, kteří dobrovolně a často s velkou škodolibostí pomáhali Němcům při vyhlazování polského židovstva tím, že s nadšením odhalovali, kde se Židé ukrývají, případně je udávali Gestapu. Jiní ukryté Židy vydírali, čímž jejich už tak hrůznou situaci ještě dramaticky zhoršovali. Další bezcitně profitovali na odsunu Židů do ghett a na jejich deportacích do koncentračních táborů a táborů smrti. „A není nic »historicky falešného a morálně skandálního«, abychom použili velvyslancova slova, když připomínáme, že Poláci během holocaustu skutečně zabili desítky tisíc Židů, možná statisíce,“ soudí M. Z Rosensaft.
Na pomoc si bere práci „Noc bez konce: Osud Židů v Polsku okupovaném Německem“ historiků Barbary Engelkingové a Jana Grabowského. Ti uvádějí, že dvě třetiny Židů, ukrývajících se v devíti regionech Polska, jimiž se studie zabývá, nepřežily druhou světovou válku proto, že je buď zabili Poláci, nebo proto, že je Poláci vydali Němcům, kteří je pak také zavraždili. J. Grabowski odhaduje, že během války bylo v Polsku zabito až 200 tisíc Židů nikoli Němci, ale Poláky. „O těchto číslech se ale T. Rose nezmínil,“ uvádí M. Z. Rosensaft s trpkostí.
Autor zmiňuje další aspekty polského spolupodílnictví na židovském utrpení. Zatýkat Židy pomáhala okupantům jimi zřízená polská Modrá policie. Pak tu byli obzvláště odporní szmalcovníci, vyděrači, kteří lovili Židy schované za hranicemi ghetta – buď požadovali peníze, majetek apod. za to, že je Němcům neudají, někdy je ale rovnou udávali výměnou za nějaký zisk od Němců, případně jim sami ubližovali nebo je i zabíjeli, pokud jejich vyděračské pokusy skončily neúspěšně. K výčtu hrůz patří také pogromy v Jedwabném (1941) a v Kielcích (1946) - ten druhý je o to děsivější, že při něm byli povražděni Židé, kteří přežili nacistický holocaust.
M. Z. Rosensaft svůj článek uzavřel: „Nechci tím říci, že Polsko nebo polský národ by měli být hanobeni nebo stigmatizováni kvůli těm Polákům, kteří se během holocaustu podíleli na pronásledování a vraždění Židů a dokonce i po něm. Avšak hanebné činy těchto Poláků by neměly být zamlčovány nebo přehlíženy: jsou stejně důležitou součástí historických záznamů jako činy polských Spravedlivých mezi národy.
Velvyslanec Rose měl samozřejmě naprostou pravdu, když řekl, že tisíce polských Spravedlivých mezi národy »dokázaly, že i v nejtemnější noci své země dal bezpočet Poláků přednost svědomí před strachem a lidskosti před terorem«. Co však udělat neměl, a co by v budoucnu neměl dělat nikdo jiný, je zkreslovat historii holocaustu a památku holocaustu tím, že bude zavírat oči před temným dědictvím těch tisíců Poláků, kteří si počínali přesně opačně.“
Vlastně k tomuto závěru pana profesora není co dodat.
●
Volně podle serveru JTA: