Osmadvacátý

Rozpad Československa po sametové revoluci jsem nesl velice těžce. Natolik, že jsem v té době držel názor 28. říjen neslavit. V jisté nadsázce jsem říkal, že rozvedení manželé, kteří už žijí každý svým životem, také obvykle neslaví datum svatby. Z mé strany to nebyl projev nějaké „promonarchistické“ averze ke vzniku republiky 1918; šlo o výraz smutku, deziluze, zklamání.

Vždy jsem si myslel, a myslím si to stále, že teritoriálně větší státy mají v rámci toho kterého celku také větší „geopolitickou“ váhu. Nechci uvádět příklady, abych se některé země nedotkl; kdo má elementární znalosti z politické geografie, ví, o čem mluvím. Porovnejme velikost předmnichovského Československa, i s Podkarpatskou Rusí, a dnešní rozlohu republiky. Jsem si jist, že i tento faktor hraje v mezinárodní politice roli – a my, společně se Slováky, jsme se o něj dílčím způsobem připravili. Národovectví, ano, dominující na jejich straně, zvítězilo.

Čas však hrany obrousil, jmenovitě v mém vztahu k 28. říjnu. Sám pro sebe jsem ho „vzal na milost“ a chápu - ve velké nadsázce řečeno -, že „bez svatby nebylo by rozvodu“. Ano, 28. říjen 1918 byl přelomovým dnem v naší historii - a já k němu přistupuji se střízlivým realismem. Že se první republiku nepodařilo udržet, nebyla (jen) naše chyba, geopolitické faktory byly nad naše síly. Samostatný stát se podařilo obnovit, ale s těžkými ztrátami. Přišli jsme o Podkarpatskou Rus – možná opravdu nebylo možné ji tváří v tvář predátoru Stalinovi udržet, ale bezpochyby bylo v našich silách vytvořit takové poválečné politické poměry v zemi, aby komunistickým pučistům ve službách cizí moci (Kremlu) nebyla cesta k únorovému převratu až podezřele ochotně umetena.

Už tady se lámal chléb, okleštěná demokracie 1945-1948 bez reálné opozice, experiment s Národní frontou, potlačení pravicového partajního spektra v českých zemích (čest výjimce: Slovákům a jejich Demokratické straně – v předúnorové československé vládě měla strana čtyři ministry, přičemž všichni podali 20. února 1948 demisi a po komunistickém puči byli buď pronásledováni, nebo odešli do emigrace; s novým režimem nikdo z nich nekolaboroval), předúnorové znárodňování, justiční excesy a hanebné perzekuce a dehonestace (J. A. Baťa, Ján Ursíny, kauza Lex Schwarzenberg a bezpočet dalších) – to vše už jde na konto politických hříchů reprezentantů tehdejší deformované demokracie. Tak moc dbali o to, aby se do osvobozené vlasti nevrátily některé nešvary první republiky, až ji pomohli nahnat do náruče sovětského medvěda.

Dvacátý osmý říjen si zaslouží poctu, která je mu věnována. Současně ale slouží jako drsné varování, jak snadno lze přijít o svobodu – navenek i uvnitř země -, pakliže se představitelé státu dopouštějí fatálních chyb a v představě o neomylnosti svých politických koncepcí podléhají falešným iluzím s tragickými následky (prezident Beneš ve vztahu k sovětskému stalinistickému režimu).

Ohlédneme-li se zpět, k říjnu 1918, jaký obraz před námi vyvstane? Smíšený. Důvody k hrdosti? Bezpochyby. Ale také temné skvrny na štítu republiky, za které nesou vinu ti, kdo byli v tom kterém období její historie u moci – u nás u moci. V jejich silách bylo, aby se ony temné skvrny nemnožily – a přesto v tomto směru neučinili nic nebo velice málo. Řečeno biblickým podobenstvím, 28. říjen nám zanechal hřivnu. Tu jsme sice nepromrhali, ale ani nerozmnožili, nýbrž její hodnotu teritoriálně vzato zmenšili. Jsme státem po politickém rozvodu, byť příkladným, což nás a Slováky jistě ctí. V období po převratu 1918 jsme měli šanci být společně větší a silnější. Tuto šanci jsme ovšem nevyužili.

I na to myslím dnes, 28. října 2025.