O Trumpovi, Klausovi a těch druhých
Osobní pohledy a postřehy
Americkému prezidentovi nelze upřít dílčí úspěchy na mezinárodním poli, jmenovitě ve snaze nastolit tam či onde mír. V Pásmu Gazy se to zatím daří.
Třebaže s výhradami. Hamás vrací těla rukojmí jinak, než by dle dohody měl. (Bod 4 dohody o příměří: Poté, co Izrael veřejně dohodu přijme, budou všechna rukojmí, živá i tělesné ostatky, vrácena do 72 hodin.) Izraelská vláda přijala dohodu nad ránem v pátek 10. října. Třídenní lhůta uplynula v pondělí 13. října. Izraelská armáda se mezitím stáhla na dohodnutou žlutou linii v Pásmu. Hamás vrátil 13. října všech dvacet živých rukojmí, ale k neděli 19. října bylo vráceno pouze dvanáct těl z dvaceti osmi. Tak teroristé plní dohody.
Nejzásadnější test dohody je ale před námi: odzbrojení Hamásu. Přistupují-li teroristé liknavě v vracení těl, sotva od nich lze očekávat vstřícnost a ochotu v záležitosti složení zbraní. Přehnaný optimismu rozhodně není na místě. Jedna věc je na příměří se dohodnout, mnohem náročnější je udržet ho při životě.
Čili: smíšené pocity. Trumpova velká zásluha ano, ale rozhodně není vyhráno natolik, aby to bylo na mírovou Nobelovu cenu. Stejně tak prapodivné je jeho vyjádření v izraelském parlamentu 13. října. Za osm měsíců zastavil osm válek. Silná slova, pro jejichž reálný obsah je ale nutné použít ikstou odmocninu. Například „válka“ Srbsko versus Kosovo. O té nikdo v Evropě neví. Napětí mezi nimi samozřejmě existuje už léta, ale hovořit o válce? Totéž platí o napětí mezi Egyptem a Etiopií kvůli obří etiopské přehradě GERD na Modrém Nilu. Ne že by Trump neměl zájem o jeho snížení a vyřešení napjaté situace, ale od začátku zahájení stavby (2011) do slavnostního zahájení provozu přehrady letos v září napětí nepolevilo. Je pravda, že neeskalovalo, ale zásluhu bych nepřičítal Trumpovi, ale egyptské zdrženlivosti. Takže ani zde si nemá šéf Bílého domu co „odfajfkovat“.
Opakovaně jsem na některém ze svých blogů psal, že nejsem antitrumpovec. Jistěže bych ve volbách 2024 viděl na republikánské straně raději jiného kandidáta, možná kandidátku (Nikki Haleyovou), ale kostky byly vrženy jinak. Bylo-li na výběr mezi Trumpem a Harrisovou, dal jsem samozřejmě přednost Trumpovi – nejen proto, že celý život sympatizuji s republikány. Současně ale musím říci, že mi Donald Trump podporu pro něj nikterak neusnadňuje. Nejde jen o politiku – s něčím souhlasit lze, s něčím méně či vůbec. Jde o jeho styl jako politické osobnosti. Hezky česky se to nazývá „jájínkovství“. Ilustrovat to lze na mnoha příkladech. Mezi nimi do omrzení opakované tvrzení, které se naposledy objevilo na jeho sociální síti Truth po setkání s prezidentem Zelenským (17. 10. 2025). Donald Trump napsal: „This is a War that would have never started if I were President.“ (Tohle je válka, která by nikdy nezačala, kdybych byl prezidentem.) Četli a slyšeli jsme to bezpočtukrát. Je to ale pravda? Důkaz, že by ruská agrese proti Ukrajině nikdy nezačala, kdyby byl Trump v té době prezidentem, neexistuje. Jsou to „jájínkovská“ slova – rétorické populistické tvrzení.
Takovéto a podobné Trumpovy počiny stavějí mezi mě a něj zvláštní neviditelnou bariéru, která na mé straně vykrystalizovala do postoje „Trump ano, ale…“ Když jsem nad tímto tématem přemýšlel, vytanulo mi na mysli, že něco takového jsem už jednou zažil u nás doma. Bylo to v příslovečných „devadesátkých“, v první éře po obnovení demokracie a kapitalismu. Ano, jde o Václava Klause. Byl jsem stoupencem principů, které v politice tehdy zastával (třebaže ODS jsem nevolil, v té době mi byla bližší ODA, ale to nechme stranou). Jsem příznivcem klasického systému zahrnujícího soutěžení autentických politických stran a v ekonomice stoupencem tržního hospodářství a standardní, byť moderní varianty kapitalismu. Obojí Klaus ztělesňoval. Přesto se mezi námi – mezi občanem a politikem – vytvořila ona zvláštní bariéra, díky níž se mi Klaus stále víc odcizoval. Kromě výše uvedeného jsem totiž přesvědčen, že politika má také svoji morální dimenzi. Vyskytne-li se problém, je zapotřebí reagovat tak, jak to udělal Jan Kalvoda v roce 1996 v souvislosti s „titulovou aférou“. Toho jsme ale během finančního skandálu ODS v 90. letech svědky nebyli. Klaus toto zemětřesení politicky přežil, ale skandál poškodil jeho renomé – a tím i důvěru ve férovost demokratické politiky obecně. Za zmínku stojí, že i když jsem mohl mít ke Klausovým nástupcům – Topolánek, Nečas, Fiala – tu či onu výhradu, zmíněnou bariéru mezi jimi a mnou jsem nikdy nepocítil. Možná bych mohl pracovně říci, že u Klause ji způsobila politická pýcha (nikoli moje, nejsem politik).
Kromě toho si myslím, a tím se vracím k Trumpovi, že skutečná osobnost musí být v jistých ohledech velkorysá, svým způsobem nad věcí a řídit se heslem, že orel much nelapá. Podíváme-li se na to, co všechno Trump „řeší“, z témat která mu nenáleží, nevyjdeme z údivu, s jakými malichernostmi ztrácí čas a nad čím vším mrhá energií. Stačí čas od času nahlédnout na jeho účet na Truth Social.
Často v této souvislosti myslím na staroizraelského krále Šalomouna, posledního panovníka sjednocené judsko-izraelské monarchie. Když dostal od Boha nabídku, co by si přál, byla to moudrost a umění (ve smyslu duchovní a praktické dovednosti vládnout – První kniha Paralipomenon, 1. kapitola). Moudrost očekávám také od mocných tohoto světa, o to víc, jde-li o nejvyššího představitele nejvýznamnějšího státu světa, lídra svobodného světa. Jaká je skutečnost? Snaží se Donald Trump chovat státnicky moudře, jak by odpovídalo významu úřadu, který zastává? Anebo podléhá svému „jájínkovství“? Neshazuje často sám sebe? Mám velký problém s jeho opakovaně vyjádřeným záluskem na Kanadu. Snahou, aby se Země javorového listu stala 51. státem USA. Považuji to v mezinárodních vztazích za nehoráznost a absolutní despekt vůči sousedovi. Donald Trump je upřímný americký patriot, všechna čest, a tomu odpovídá nemalý segment jeho politiky. Svým anexionistickým apetitem ovšem pohrdá patriotismem Kanaďanů. Chce, aby se zřekli svého vlastenectví, své nezávislosti, svého zřízení, tak jak se historicky vyvinulo, ústavy, hymny, sociálního a zdravotního systému, vlastní měny a tak dále. Zjednodušeně řečeno předpokládá, že Kanaďané se vzdají své „národní duše“. Zkusme situaci otočit. Byl by Donald Trump ochoten vzdát se čehokoliv, co tvoří americkou identitu? Patriotismu, nezávislosti USA, ústavy, hymny, amerického dolaru ve prospěch jiné měny a spousty dalšího? Jsem si jist, že ani omylem. Tak proč něco takového požaduje po Kanaďanech? Jak řekl na letošním sjezdu Liberální strany expremiér Jean Chrétien: „From one old guy to another old guy: Stop this nonsense.“ (Od jednoho starého chlapa k druhému starému chlapovi: Přestaňte s tím nesmyslem.) Není to dobré ani jako vtip, přesto tu nehoráznost Donald Trump znovu a znovu oprašuje. Ta se chová moudrý politik?
https://www.cbc.ca/news/politics/jean-chretien-trump-threat-to-democracy-9.6933230
Státník, který si „v šalomounovském duchu“ osvojil duchovní a praktické dovednosti vládnutí a chce si počínat moudře, nebude nikdy, měsíce po vítězných volbách, urážlivě útočit na svého předchůdce. Přesně to Donad Trump na adresu Joea Bidena dělá. Proč? Moudrý vítěz voleb (přestože Trump neporazil Bidena, ale Kamalu Harrisovou) si bude počínat velkoryse a s nadhledem. Trumpova slovní spojení jako „Sleepy Biden“ nebo „Crooked Biden“ (ospalý, křivácký Biden) jsou lidsky nepřijatelná už proto, že exprezident je vážně nemocen (rakovina s metastázami) a každý slušný člověk, byť by měl proti němu milion výhrad, zachová v dané situaci elementární lidskou úctu. Nota bene moudrý prezident.
Za vrcholnou ubohost pak považují Trumpův počin, kdy nechal na stěně Západní kolonády Bílého domu vytvořit galerii všech prezidentů USA, přičemž portrét Joea Bidena byl nahrazen autopenem – mechanický zařízením reprodukujícím Bidenův podpis. Něco takového je plivnutím do tváře hodnotě zvané státnická moudrost, je to, lidově řečeno, vrcholně trapné.
Vzpomenout musím i na útok na Kapitol, k němuž došlo 6. ledna 2021. Pro mě, přítele USA, to byl černý den. Krvácelo mi srdce, když jsem s úžasem sledoval, jak si plebs počíná v chrámu americké demokracie, k níž chovám hlubokou úctu. Nepřímým viníkem toho všeho byl i Donald Trump. Protože neumí to, co každý moudrý státník v demokratickém režimu: prohrávat.
Pokud jste dočetli až sem, můžete si říci, že jsem na Donalda Trumpa až příliš přísný. Že pomíjím kladné aspekty jeho politiky. Nikoli. Vše, co dobrého vykonal, upřímně oceňuji. Abych ho ale mohl hodnotit kladně stejně tak, jako třeba Ronalda Reagana, musela by být splněna jedna podmínka. Jeho prezidentský štít by nesměl být potřísněn výše uvedenými a dalšími excesy. Rád bych vyjádřil prezidentu Trumpovi plnou podporu, ale nemohu. Je mi to líto.