Nevznětlivý, dobromyslný a neústupný: Hanák jako svědomí země
Haná
Když v roce 1893 vydal Osvald Vindrman svou publikaci „Náš hanácký lid“, jistě netušil, jak výstižně zachytí esenci jednoho z nejpozoruhodnějších regionů naší země. Nepsal etnografickou studii pro odborné kruhy. Psal s úmyslem, aby se lid naučil znáti a milovati. A kdo Hanáky poznal, ten ví, že jsou nejen dobrosrdeční a pracovití, ale také neústupní strážci tradice, pořádku a vlastního klidu.
Hanák nikdy nebyl sprinter. Spíše klusák s klidným pohledem do dáli. Jak pravil Havlíček: „Hanák je přepodivné zvíře: jedno noho drohó postrkuje.“ V časech, kdy se svět hrne zběsile kupředu, by možná právě tenhle „postrk“ mohl být to, co nás zachrání. Hanák nic neuspěchá. Dřív třikrát rozváží, než jednou spustí. A když už spustí, je to buď modlitba, nebo „milion set sakrů!“
Rodina, práce, kostel, obecní hromada – čtyři kameny hanáckého života. Vindrman pečlivě zaznamenává zvyky od klekanic po stínání barana, od honění krále po přástky, od šperechty po svatební „házení do mísy“. Ať už šlo o ostatky, svatbu, nebo jízdu na krále, vždy byla dodržena jistá úcta – k řádu, ke starším, k půdě.
Děti se neučily z knih, ale ze zvyku. Matka a chůva, třebaže neznaly paedagogiku, byly mistrovskými vychovatelkami, protože čerpaly z moudrosti otců a dědů. A pokud nestačila slova, nastoupily strašidla: šperechta, polednice, klekanice, meluzína, hastrman, fajermón nebo světýlka. Všechna tato stvoření nebyla k dětem zlá – byla praktická. Učila poslušnosti, míře a rozumu.
Hanák se nechlubí. Ale když už něco řekne, bývá to nesmírně výstižné. „Me sme me“ – to není pýcha, to je stav vědomí. Nezávislost, samostatnost, zakotvenost. Nejde o povýšenost, ale o vědomí vlastní hodnoty. A když se někdo pokouší o neřád: „Ostopte chaso!“ – zavelí Hanák, a s neústupnou důstojností kroky nepříčetných zastaví.
Tato neústupnost není tvrdohlavost. Je to zakořeněná jistota. Hanák ví, co je správné, a nemá potřebu se přetvařovat. A když mu někdo na vojně řekne, že jeho řeč je podřadná, zapamatuje si to. Ale když uslyší jen „Hanáci, držte se!“ – drží se, protože ví, proč a za co. A bil by se i s čertem.
Život nebyl jen dřina. Hanák uměl slavit. Ale i v radovánkách byla spořádanost. Přespolní vítali tušemi, přátelé se zdravili štamprlí, nevěstu zasypávali penězi a požehnáními. Na stole vždy chleba, tvarůžky, koblihy a perník. A šišky – ty byly rájem. „Debe decke tak belo,“ přál si Hanák, máčeje šišku do másla a perníku.
Ale chléb měl zvláštní úctu. Žádný jiný pokrm nebyl tak svatý. Na stole byl vždy, nikdo na něj nesměl sednout. Vzpomínka na časy, kdy místo obilí rostla metlice a robotní dny požíraly sedlákovi sílu, byla živá.
Vindrman na závěr neváhá říci, že v Hanákovi je cosi z nejčistšího dědictví slovanského člověka. Není to idealizace – je to připomenutí. Hanák je rozvážný, pohostinný, konzervativní. Ale zároveň je bdělý, spravedlivý, zbožný a lidský. Je jako hluboký kořen, který drží strom při větru modernity.
Závěrem: Ve světě, který křičí „rychleji, víc, dál“, šeptá Hanák: „Pomalóčko klanicó.“ A ten šepot má váhu. Nezní bombasticky, ale je trvalý. A právě proto se k němu vracíme. Ne proto, že chceme do minulosti, ale proto, že v minulosti Hanáků je zárodek moudré budoucnosti.
Ať zní: Ostopte chaso! Me sme me!
Čtěte na podobné téma: