„Neřekla to nikomu…“ a proto skončila ve dvanácti v porodnici
Selhání rodiny při ochraně dítěte před zneužitím.
Určitě nejen mě ohromila zpráva o dvanáctileté dívce, která porodila dítě svému šestnáctiletému bratrovi. Přestože nás novináři utvrzují v tom, že jde o normální rodinu, tak se v ní přihodilo něco, co za normální rozhodně považovat nelze. Jsem zvědavá, jestli za to budou právě ti zodpovědní rodiče řádně potrestáni. A taky se pomodlím, aby se nezačalo chování chlapce omlouvat slovy, že jen „sexuálně experimentoval“. Dneska je totiž možné bohužel vše.
V šestnácti je běžné, když si kluk najde stejně starou holku, nebo když každý týden chodí s jinou spolužačkou. „V období střední adolescence (cca 15–17 let) se u chlapců výrazně zvyšuje zájem o opačné pohlaví, romantické vztahy a sexuální identitu. Tento zájem je podmíněn hormonálními změnami, rozvojem empatie a hledáním vlastní identity.“ (Vágnerová, M. Vývojová psychologie. Dětství, dospívání, dospělost, stáří. Praha: Portál, 2005) . Nicméně to, že si v tom věku hoch vybere (a v tomto případě už to muselo proběhnout v patnácti) jedenáctileté kuřátko, notabene vlastní sestru, svědčí o jeho hodně porouchané duši. Nejstrašnější mi připadá ta skutečnost – dívka musela porodit, aby to, co se doma dělo, vůbec někdo zaregistroval. Přitom ve skutečně fungující a láskyplné rodině dospělí vnímají své potomky a dokážou i citlivě reagovat na změny v sourozenecké dynamice. Tady to vše naprosto selhalo.
Samozřejmě celý případ teď leží na policii a OSPODU. A my se možná v lepším případě dozvíme, kdo byl obviněn, a jestli dívka alespoň na čas našla útočiště mimo své nezdravé domácí prostředí.
Celá ta událost rezonuje přirozeně na sociálních sítích, objevují se početné hlasy, jež se rodičů zastávají. Podle mě se ale jedná o událost, kterou nelze ničím a nijak omluvit!. A hrozně mě mrzí, že ta dívka neměla kolem sebe nikoho, kdo by uměl naslouchat. Vzpomněla jsem si totiž na svou kamarádku z období mého dospívání. Jmenovala se Jana a jezdila se svým tátou, zaměstnaným u drah, vlakem k moři. Ten rok na začátku prázdnin navštívili Bulharsko, kde se s nimi na pláži dal do řeči asi třicetiletý muž. Slíbil Janě, že jí pak pošle ze svého rodného města pohlednici. Tehdy jsme byli všichni posedlí sbíráním barevných obrázků z celého světa a také jsme si je často posílali. Kdo nezažil tu radost, když vypadly ze schránky, nepochopí, co to pro nás znamenalo. Bohužel u jedné pohlednice tehdy nezůstalo a pán začal dvanáctileté Janě psát. Strávila jsem tehdy u ní na prázdninách pár dnů v srpnu a ona mi o něm vyprávěla, s určitým studem. Přesto se cítila poctěná, velmi jí lichotil.
Dala mi potom na moje naléhání jeden dopis přečíst. Ten pán jí skutečně lichotil, ale mužsky a dospěle. Nepsal jí rozhodně jako žábě, fyzicky docela vyspělé, ale mentálně na úrovni trdla. Prostě se jí dvořil. Samozřejmě jsem to chování nedokázala ve svých třinácti úplně rozklíčovat, ale řekla jsem, že se mi to nelíbí, aby mu raději už neodpovídala, protože takový chlap by mohl ublížit. To vše jsem dělala intuitivně. Za socialismu se o těchto tématech totiž moc nemluvilo. Tudíž jsem jen tušila, že na světě žijí nějací úchylové. A ten pán, jehož řádky jsem přečetla, mi do té mlhavé představy zapadl.
Bohužel ta malá maminka nenašla zřejmě žádnou naslouchající Martinu, jež by ji třeba dovedla k paní učitelce, aby se svěřila. Zůstala na tu obrovskou bolest sama. Zůstala v pocitu, že se o její utrpení nikdo nezajímá.
A tak, jestli něco můžeme udělat a změnit, opakujme dětem, ať se nebojí někomu otevřít, ať si trápení nenechávají pro sebe. A policisté? Těm to vážně nezávidím, protože musí rozplést velmi špinavou rodinnou historii.