Nepřiznané koalice: další projev končící partokracie
Partokracie
Česká politika v roce 2025 nám znovu připomíná, že klasická partokracie – vláda politických stran jako hlavních hráčů veřejného života – se pomalu, ale jistě hroutí. Jedním z nejviditelnějších příznaků tohoto úpadku jsou tzv. nepřiznané (skryté) koalice.
Volební zákon rozlišuje mezi samostatnou kandidaturou a koalicí. Koalice mají vyšší volební práh, protože se předpokládá, že více stran dokáže oslovit více voličů. V praxi ale vznikají nové subjekty, které jsou formálně „jedna strana“, ale fakticky sdružují několik politických proudů. Pro voliče se tím zamlžuje, kdo vlastně kandiduje, kdo se s kým spojuje a jakou cenu za to platíme.
Nejde přitom jen o technikálii. Tento jev je ukázkou, že tradiční model politiky, kde každá strana stojí sama za sebe a uchází se o přízeň voličů, přestává fungovat. Strany ztrácejí sílu i důvěru – a proto se spojují, někdy nápadně, jindy nenápadně. Proč je to problém?
Nerovnost pravidel – samostatné strany mají jiný práh než koalice. Když někdo obejde pravidlo tím, že se „přeznačí“ na jednotnou kandidátku, působí to neférově.
Zamlžování reality – volič se nemusí dozvědět, že hlasuje pro projekt, který je ve skutečnosti složen z více politických subjektů s rozdílnými zájmy.
Krize důvěry – politika založená na „obcházení“ norem není dlouhodobě legitimní. Zvyšuje se nedůvěra, že politické strany hrají fér hru.
Nepřiznané koalice nejsou jen trik, jak projít do sněmovny. Jsou odrazem hlubšího trendu: tradiční strany už nemají dostatek vlastní síly, aby obstály samostatně. Voličská základna se drolí, loajalita mizí a preference se rozptylují mezi desítky menších hnutí. Partokracie – éra, kdy několik velkých stran ovládalo politický prostor – se hroutí. Místo ní nastupuje fluidní politika, kde se subjekty spojují a rozpadají podle momentální potřeby. Strany už nejsou pevné instituce, ale spíše projekty na jedno či dvě volební období.
Nepřiznané koalice jsou jen jedním z projevů proměny. Dalšími jsou rostoucí vliv občanských iniciativ, nezávislých kandidátů nebo populárních osobností, které se nechtějí vázat na staré stranické struktury. Otázkou není, zda partokracie skončí. Ta už končí. Otázkou je, co přijde po ní. Budeme mít odvahu vytvořit transparentnější, férovější a otevřenější model demokracie – nebo se smíříme s tím, že pravidla ohýbají ti, kdo je mají dodržovat?