Němec, Žid, Rus a Ukrajinec
Všiml jsem si, že v našich médiích – a vůbec mezi lidmi – existují velmi vyhraněné postoje vůči Rusům, Ukrajincům nebo Židům. Někteří využívají každé příležitosti, aby dali ostatním najevo své pocity, protože jasným stanoviskem se chtějí přihlásit na „správnou“ stranu. Někdy to dávají najevo už samotným způsobem, jak o nějakém národě mluví. Třeba „Rusák“, „Němčour“, „RuSS“ nebo „Židák“. Je to rychlý způsob, jak se připojit na stranu příznivců nebo odpůrců – a zároveň si užít výhod kmenové příslušnosti. Patřit k nějaké velké skupině totiž dává pocit síly, bezpečí a sounáležitosti. Samotný člověk je tak trochu nehotový – teprve když se nechá pohltit nějakým větším celkem, připadá si kompletnější, chytřejší a důležitější.
Abych byl upřímný – mám stejné potřeby. Také bych se rád přidal k nějaké větší skupině. Třeba k těm pro-ukrajinským, pro-ruským nebo pro-židovským. Kromě toho, že bych splynul se svými soukmenovci, zjednodušil bych si i pohled na věci, které mohou být jinak nepřehledné a komplikované. Ušetřil bych čas i energii – nemusel bych dál rozlišovat, hledat a ověřovat. Prostě bych přijal to, co přijímá skupina, ke které bych se přidal.
Po třech letech určité nejistoty a váhání, jak hodnotit vývoj na východě a u našich hranic – a po silném znejistění, které přišlo s nástupem Trumpa – jsem se rozhodl udělat si ve svém postoji alespoň trochu jasno. Konkrétně vůči dvěma etnicky blízkým národům: Ukrajincům a Rusům. Jenže pro mě jako Slovana je otázka sympatií k těmto národům komplikovaná. Jsou to přece oba slovanské národy. Situaci nezjednodušuje ani to, že na Ukrajině žije velké množství Rusů a v Rusku velké množství Ukrajinců. A pak je tu Kyjevská Rus – kolébka jak ruských, tak ukrajinských dějin – a k tomu pravoslavné chrámy s cibulovitými věžemi a samozřejmě azbuka.
Představím si ruského Ukrajince, který bojuje v řadách ruské armády proti ukrajinskému Rusovi na Ukrajině – a celá má národnostní konstrukce sympatií se hroutí jako domeček z karet. O kom tedy vlastně mluví ti, kteří se hanlivě vyjadřují tu o Rusech, tu o Ukrajincích? O ruských Ukrajincích? Nebo o ukrajinských Rusech?
Možná myslí Rusy nebo Ukrajince žijící v zahraničí. Ty, kteří provokují drahými auty a životem v Londýně, Praze nebo New Yorku. A aby případnému sympatizantovi situaci ještě víc zkomplikovali, mluví někdy rusky, i když jsou Ukrajinci, a jindy ukrajinsky, i když jsou to Rusové. A pak jsou tu ještě tací, kteří mluví bělorusky – a to už i pro vzdělaného sympatizanta začíná být dost nepřehledné.
Já jsem v těchto národnostních otázkách nejistý, zvlášť pokud jde o Slovany. Raději proto vyjadřuji sympatie národům, kde je vše jasné jako lilie. Kulturně blízcí jsou mi také Němci a Židé. Tam vím, že je všechno přehledné, přesně ohraničené a nikdo mě nebude osočovat, že stojím na špatné straně. Přidám se k bezpečné většině a nechám se unášet po větru.
Až na to, že… slyšel jsem o ultraortodoxních Židech s pejzy a jarmulkou, v divném černém kaftanu, kteří odmítají vojenskou službu v izraelské armádě, musí se prý modlit. A o Němcích teď píší noviny kvůli AfD – Alternativě pro Německo, hlavně v Sasku. I když jak v Izraeli, tak v Německu žije mnoho ruských Ukrajinců i ukrajinských Rusů, národnostní situace se mi tam přesto zdá mnohem přehlednější.