Babylonské zmatení pojmů

O tom, že žijeme v době babylonského zmatení pojmů, svědčí i následující text. Je zmatený a nekonzistentní – ale snaží se být alespoň autentický. A autentické texty bývají zmatené. Jsou totiž dílem autentických pomatenců.

Marxisté a komunisté to mají spočítané. Kromě německých neomarxistů z Frankfurtské školy, amerických komunitaristických profesorů z Harvardu a Yale a pár anglických, australských a kdovíjakých labouristů, sociálních demokratů a Pirátů už dnes marxismus nikdo vážně nebere. Tahle ideologie dostala ránu z milosti už v roce 1989, kdy jasně zvítězila liberálně-konzervativní ideologie. A vládne dodnes – patrně navěky.

Posledním vzepětím skomírajících myšlenek starého Marxe s Engelsem byl poststrukturalismus. Ten všem pochybovačům jasně a přesvědčivě vysvětlil, že je teoreticky nemožné se vůbec přiklonit k jakékoli ideologii, protože to odporuje principům „správného myšlení“. Některým rejpalům sice připadalo zvláštní, že jsou vyzýváni, aby ničemu nevěřili – kromě poststrukturalistů samotných – ale těch nebylo mnoho.

O labutí písni marxismu mluvím proto, že pokud mezi ideologiemi platí rovnost, podrývá to nejen marxismus, ale stejně tak konzervatismus nebo katolicismus. Poststrukturalisté jsou demokrati: marxismus je pro ně stejně správný – nebo stejně chybný – jako kalvinismus či liberalismus. Paradoxně tak můžeme mluvit i o jisté „rehabilitaci“ marxismu.

Protože se ale o liberalismu mluví pořád, stejně jako o Vánocích, Velikonocích a narození Páně, dovolím si zamyslet se spíš nad některými marxismem inspirovanými myšlenkami při hodnocení dnešní situace.

Marxista by totiž celé to poststrukturalistické a postmoderní „babylonské zmatení pojmů“ vnímal jako požehnání pro kapitál. Co horšího mohlo kritiky akumulace kapitálu potkat, než když zjistili, že vlastně jakákoli kritika je logicky nekonzistentní? V postmoderním zmatení pojmů už nemůžeme vinit ani Jidáše, že Ježíše vydal Římanům za třicet stříbrných. Jidáš měl svou motivaci – třeba byl přeučený levák, doma ho za to trestali a nepouštěli do synagogy, takže začal trpět nočním pomočováním, které v dospělosti přerostlo ve sklon k udavačství. Psychologicky, pedagogicky a lidskoprávně je tedy zcela nesprávné ho za cokoliv vinit. Stejně tak ovšem nemůžeme akceptovat kritiku Ježíše ze strany synedria či rabínského židovstva. V postmoderně totiž každá kritika vyláme zuby sama sobě. A když už nemůžeme vinit ani Jidáše, pak Strýček Skrblík je vlastně úplně v pohodě.

Marxisté by dnes asi řekli, že prožíváme druhou fázi rehabilitace kapitálu. Nepřítelem je kdokoliv: Rus, Číňan, Palestinec – nebo vlastně každý, kdo odmítá pracovat na výrobě granátů, tanků a nástražných min. Hněv všech spravedlivých se tak bezpečně přelije do architektonicky vkusně vyzdobených betonových kanálů, vybavených obrazovkami s nepřetržitým tokem zábavných a osvětových programů, které hněv kanalizují a odvádějí žádoucím směrem. A kapitál? Ten nikdo podezírat nebude, ten je čistý jak trenky auditora.

Z pohledu kapitálu ideální situace: sofistikovaná kombinace postmoderního zmatení pojmů a morálně čistého odsouzení nepřátel demokracie. Tak bychom asi mohli slyšet argumentaci některých pohrobků Marxe a Lenina.

Naštěstí, i když mnohé méně rozvinuté národy stále netuší, o čem je řeč, když slyší slova jako poststrukturalismus, marxismus nebo komunitarismus, my Češi nejsme žádní hlupáci. My víme, která bije.

Proto musíme zvýšit investice z 2 % HDP na 5 % HDP. Jan Žižka by to udělal taky. Beneš možná zrovna tak. A Havel? Ten už je úplně jasný.