Nejdezinformačnější je rámcování „pro-ruský“ a „proti-ruský“
Strategická komunikace
Jedním z nejméně nápadných, a přitom nejúčinnějších nástrojů manipulace veřejné debaty není lež sama o sobě, ale rámcování – tedy způsob, jakým je téma pojmenováno, rozděleno a zasazeno do předem připravených škatulek. V posledních letech se v českém (i evropském) prostoru pevně usadil rámec „pro-ruský vs. proti-ruský“. Právě tento rámec je přitom paradoxně jedním z nejdezinformačnějších, protože nezkresluje nutně fakta, ale znemožňuje myšlení.
Rámec „pro-/proti-“ vytváří falešný dojem, že existují pouze dvě legitimní pozice: buď Rusko podporuješ, nebo jsi proti němu. Skutečnost je ale mnohem složitější. Člověk může současně odsuzovat ruskou agresi a kritizovat kroky vlastní vlády, podporovat Ukrajinu a zároveň odmítat militarizaci společnosti, chápat historické souvislosti, aniž by je schvaloval. Politické, bezpečnostní i morální postoje jsou mnohorozměrné – dichotomické rámování tuto komplexitu systematicky vymazává.
Jakmile je někdo jednou označen jako „pro-ruský“, přestává být nutné reagovat na jeho argumenty, ověřovat data nebo vést spor. Nálepka sama plní funkci diskvalifikace. Neříká nic o tom, co dotyčný tvrdí, ale definuje, kým má být. Jde o typický znak propagandistického uvažování: spor se nevede o pravdivost výroků, ale o identitu mluvčího. Argument je nahrazen podezřením.
S tím souvisí i morální zkratka, která z rámce „proti-ruský“ automaticky činí synonymum morální správnosti. Jenže morálka není vlastnictvím žádného geopolitického tábora. Špatné rozhodnutí zůstává špatným rozhodnutím, i když ho činí „správná strana“, a oprávněná otázka nepřestává být oprávněná jen proto, že je nepohodlná. V okamžiku, kdy se morálka redukuje na loajalitu k jednomu rámci, přestává být etikou a mění se v rituál příslušnosti.
Nejzajímavější – a zároveň nejnebezpečnější – na tomto rámci je, že nevyžaduje lež. Stačí správně zvolený slovník, rozdělení rolí a jejich neustálé opakování. I fakticky pravdivá informace, pokud je zasazena do zavádějícího rámce, může mít stejný manipulační účinek jako otevřená dezinformace. Publikum pak neposuzuje obsah sdělení, ale jeho zařazení do předem daného tábora.
Důsledky pro společnost jsou dlouhodobé a hluboké. Dochází k autocenzuře („raději to neřeknu, aby mě nezařadili“), k odchodu lidí z veřejné debaty a ke zploštění myšlení. Společnost, která si zvykne uvažovat skrze nálepky, postupně ztrácí schopnost strategického, historického i etického uvažování a nahrazuje jej reflexivním tříděním lidí na „správné“ a „podezřelé“.
Skutečnou protiváhou dezinformací proto není „správný tábor“, ale myšlení bez nálepek: přesné pojmy, otevřená diskuse, schopnost snést ambivalenci a rozlišovat mezi kritikou, porozuměním a podporou. Ptát se proč neznamená souhlasit, kritizovat jak neznamená schvalovat co a odmítnout zjednodušený rámec neznamená ztratit hodnoty – velmi často je to naopak jediný způsob, jak si je zachovat.
Nejdezinformačnější není jiný názor. Nejdezinformačnější je rámec, který jiný názor znemožní ještě dřív, než zazní.
Čtěte na podobné téma: