Negativní reakce Hizballáhu na odzbrojení je odpovědí i našim idealistům

V Libanonu panují nenormální poměry, v normálně fungující civilizované demokratické zemi nepředstavitelné. Kromě ozbrojených sil podléhajících centrální vládě (armáda, národní policie, Všeobecná bezpečnost a Celní a pohraniční policie) působí v zemi ozbrojené milice, z nichž ty nejnebezpečnější patří teroristickému hnutí Hizballáh, které je všestranně podporováno cizí mocí – íránským režimem. Je to stát ve státě a jako vojenská síla představuje Libanonským ozbrojeným silám vážnou konkurenci. Už proto, že patří mezi proxy spojence Íránu v rámci jím řízené protiizraelské „osy odporu“. Jsou jedním z nejvíce destabilizačních faktorů na Blízkém východě.

Pokud někdo slepě věří v účinnost a „samospasitelnost“ rezolucí Rady bezpečnosti OSN – a jedním dechem soustavně kritizuje Izrael, že je nedodržuje -, tomu je zapotřebí připomenout rezoluci RB č. 1559. Ta už v roce 2004 vyzvala v bodu 3 k „rozpuštění a odzbrojení všech libanonských i nelibanonských milicí“ (calls for the disbanding and disarmament of all Lebanese and non-Lebanese militias). Máme srpen 2025 a Hizballáh je stále neozbrojen. Jakou hodnotu tedy ona rezoluce má? Cenu barvy použité k jejímu vytištění? Jak dokázala OSN tuto rezoluci prosadit? Zde připomenu, že na jihu Libanonu mohly podle této rezoluce působit pouze jednotky libanonské armády a síly Spojených národů (UNIFIL). Realita byla docela jiná. Svět nečinně přihlížel tomu, jak Hizbaláh vojensky přerůstá libanonskému státu a jeho armádě přes hlavu. Až došlo k 8. říjnu 2023… Konaly se snad po celém světě masivní protestní pochody a shromáždění vytvářející nátlak na Hizballáh, aby se rezoluci 1559 podřídil? Nevzpomínám si.

K jistému posunu došlo až v minulých dnech. Předcházela tomu izraelská antiteroristická kampaň jako reakce na raketovou agresi Hizballáhu proti Izraeli zahájenou zmíněného 8. října 2023, den po masakru, který na jihu Izraele spáchaly bestie Hamásu. Potenciál Hizballáhu byl citelně zdecimován. Izrael ukázal sílu a společným tlakem se Spojenými státy přiměl vládu v Bejrútu konat. Pátého srpna libanonský kabinet rozhodl, že Hizballáh bude odzbrojen. Následoval hysterický povyk vedení teroristů podpořený Íránem. Šéf Hizballáhu Naím Kásim se vzdorovitě postavil proti. Řekl, že Hizballáh zbraní nevzdá, což zabalil do výmluvy „dokud budou trvat útoky Izraele a jeho okupace“, přičemž Izrael útočí a drží pět lokalit na jihu Libanonu právě proto, že Hizballáh neukončil své teroristické aktivity. Vyhrožoval, že za udržení svého arzenálu je ochoten svést boj a zmínil i možnost občanské války. Tvrdil, že pokud se stát proti Hizballáhu postaví, nebude v Libanonu žádný život (což lze interpretovat jakkoli). Orodovat přijel do Bejrútu vysoký bezpečnostní činitel íránského režimu, brigádní generál Alí Laridžání, tajemník Nejvyšší bezpečnostní rady. Nepochodil. Libanonský prezident Joseph Aún mu dal jasně na srozuměnou, že v Libanonu nesmí být ozbrojena žádná skupina mimo těch, které jsou řízeny vládou (armáda, policie atp.), a žádná nesmí spoléhat na zahraniční podporu. Jasné stanovisko v kontextu toho, co se léta v Libanonu dělo. Varování před zahraničním vměšováním do vnitřních záležitostí země. Libanon je podle prezidenta otevřen spolupráci s Íránem, ale pouze jako rovný s rovným, se vzájemným respektem a oboustranným uznáním národní suverenity.

Laridžání si neodpustil poznámku, že Libanon by neměl zaměňovat přátele za nepřátele. „Vaším nepřítelem je Izrael, vaším přítelem odboj. Doporučuji Libanonu, aby si trvale vážil hodnoty odboje.“ Výrazem „odboj“ ovšem myslí teroristické hnutí Hizballáh – a zde se hluboce mýlí. Nepřítelem Libanonu není Izrael, ale Hizballáh, který svými soustavnými agresivními provokacemi vedenými z jihu Libanonu vyvolal legitimní vojenskou odvetu Izraele, čímž trpěli i libanonští civilisté, jako v každém takovém kofliktu.

Prezidenta podpořil i premiér Libanonu Nawáf Salám, který po setkání s Laridžáním uvedl, že jeho vláda odmítá nedávná vyjádření íránských politiků, včetně ministra zahraničí Arakčího. Ten se nechal slyšet, že Teherán podpoří jakékoli rozhodnutí, které Hizballáh učiní. To znamená nikoli rozhodnutí centrální vlády suverénního státu, ale rozhodnutí teroristů. Když se tedy Hizballáh postaví proti rozhodnutí bejrútské vlády, což se stalo, logicky se Írán postaví proti Libanonu. Skandální. Až komicky pak zní otázka Alího Akbara Velájatího, hlavního poradce nejvyššího vůdce íránské revoluce: „Pokud Hizballáh složí zbraně, kdo bude bránit životy, majetek a čest Libanonců?“ Inu, tak jako všude v civilizovaném světě: armáda a policie. K obraně svých životů, majetku a cti potřebují Libanonci po zuby ozbrojené teroristické milice ze všeho nejméně.

V nadpisu článku uvádím, že negativní reakce Hizballáhu na odzbrojení je odpovědí i našim idealistům. Těm, kdo si myslí, že jiné teroristy, Hamás v Pásmu Gazy, lze přimět k odzbrojení jinak než tvrdou vojenskou silou. Hizballáh se zpěčuje rozhodnutí o složení zbraní, které je rozhodnutím místa nejvyššího – libanonské vlády. Bude zajímavé sledovat, nakolik se jí to podaří bez použití síly. Volá-li svět, pokud jde o Pásmo Gazy, po příměří a připouští-li dokonce, že po válce už Hamás nebude Pásmo spravovat, jak toho chce dosáhnout, aniž by byl Hamás odzbrojen? A jak chce dosáhnout odzbrojení Hamásu bez použití síly, bez jeho vojenské porážky? Vše nasvědčuje tomu, že Hizballáh se zbraní dobrovolně nevzdá. O to méně ochotně se jich dobrovolně vzdá Hamás. Nebo mají čeští idealisté, kteří nemilosrdně peskují Izrael, nějaké geniální řešení jak Hamás pokojně odzbrojit?