Náš toxický vztah s Evropskou unií

Když se ohlédnu za dvaceti lety českého členství v Evropské unii, stále více mi náš vztah připomíná toxický partnerský vztah. Víte, ten typ vztahu, kdy agresivní partner předstírá, že je vaším zachráncem, zatímco vás systematicky izoluje od jiných lidí a činí vás na něm závislým. Každý pokus o nezávislé rozhodnutí je potrestán výhrůžkami o katastrofálních důsledcích. Typ vztahu, ve kterém vám partner neustále namlouvá, že bez něj jste nic a že pokud byste od něj odešli, ztratili byste všechny společné přátele a zhroutili se — finančně, lidsky, emočně.

Brexit nám poskytl dokonalý příklad této dynamiky. Během celého procesu jednání mezi Spojeným královstvím a EU jsme byli svědky systematické kampaně strachu a vydírání. „Británie se ekonomicky zhroutí“, „ztratí přístup ke společnému trhu“, „nezůstane tam kámen na kameni“. Realita? Britská ekonomika se nezhroutila a nelze ani říct, že by se tam zhroutilo cokoliv jiného – alespoň ne kvůli Brexitu. Samozřejmě to nebylo bez problémů – každá změna s sebou přináší výzvy, ale apokalypsa se nekonala.

Původní sen versus dnešní realita

Když jsme v roce 2004 vstoupili do Evropské unie, příslib zněl jasně: společný trh, volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu. Evropa národů spolupracujících na základě subsidiarity a respektu k suverenitě členských států. Jednalo se o ekonomický projekt s vymezenými hranicemi.

Dokud byla EU především hospodářským společenstvím, bylo snadné přivřít oči nad některými jejími nedostatky. Lisabonská smlouva z roku 2009 však zásadně změnila hru. Postupně se ekonomické společenství transformovalo v politický projekt s federálními ambicemi. Brusel začal chtít regulovat téměř všechny aspekty našeho života – od toho, jaké žárovky smíme používat, až po zavádění povinného monitorování elektronické komunikace všech občanů EU.

Problém není v tom, že by nějaká míra evropská integrace byla špatná. Problém je v typu integrace, kterou dnes vidíme. Místo organické spolupráce založené na vzájemném prospěchu máme centrálně řízený moloch, kde se rozhodnutí přijímají daleko od občanů a implementují se bez ohledu na místní specifika. Evropská komise přichází se stále šílenějšími nápady, jak zregulovat a homogenizovat rozmanitost svobodných evropských národů a Evropský parlament v podstatě funguje pouze jako trychtýř, který může zpomalit ty nejabsurdnější návrhy, ale nemá schopnost významně ovlivnit předkládanou legislativu.

Toxický nástroj kontroly

Jedním z nejúčinnějších nástrojů toxického partnera je vytvoření ekonomické závislosti. V našem případě toho bylo dosaženo prostřednictvím strukturálních fondů a dalších mechanismů dotací. Ano, dostáváme miliardy eur v rámci dotačních programů, ale jsou to peníze, které musíme Evropské unii nejprve zaplatit. Je to, jako bychom část své výplaty museli odevzdávat svému toxickému partnerovi, který by pak rozhodoval o tom, co si můžeme a nemůžeme koupit. Nebo jako by nám naše peníze vyměňoval za stravenky. „Beze mě nejsi nic, nikdo tě nechce,“ šeptá jim Brusel do uší. Opakují to jako mantru. A my jim ve strachu věříme.

Dotační programy vytvořily celý ekosystém závislosti – ekonomickou síť, ze které není snadné uniknout. Mnohé české firmy a neziskové organizace dnes existují především díky dotacím z EU. V jejich DNA není zakódován tržní úspěch, ale spíše důraz na správné vyplňování bruselských formulářů. Místo inovací se učí, jak správně žádat o dotace. Místo zákazníků uspokojují kastu „eurokratů“. Tito eurokraté a dotační poradci jsou moderními dvorními alchymisty, kteří dokážou proměnit bruselské formuláře ve zlato. Jejich živobytí závisí na udržení tohoto systému. Proto nám každý den kážou, že bez dotací EU by naše ekonomika zkolabovala.

Výsledek? Ekonomická narkóza celých odvětví. Tisíce společností, které by na volném trhu nepřežily ani měsíc, žijí již roky z dotací, jako by byly připojeny na umělou plicní ventilaci.

Paradoxně největšími příjemci evropských dotací často nejsou malí čeští podnikatelé, ale mezinárodní korporace, které mají administrativní kapacitu zvládnout složité dotační procedury. I malé a střední podniky sice mohou získat dotace na inovativní projekty, ale ve skutečnosti musí místo samotné inovace věnovat čas papírování.

Monetární vězení

Jedním z nejzávažnějších aspektů naší ekonomické závislosti je skutečnost, že jsme efektivně ztratili kontrolu nad naší měnovou politikou, aniž bychom formálně přijali euro. Ačkoli česká koruna stále existuje, Česká národní banka je vlastně nucena řídit se politikou Evropské centrální banky.

Když ECB v posledních letech v rámci kvantitativního uvolňování masivně tiskla peníze, vyvinula tím enormní tlak na korunu. ČNB byla nucena intervenovat, aby zabránila jejímu nadměrnému posilování, což vedlo k importu evropské inflace do naší ekonomiky.

Tento mechanismus nás částečně připravuje o jeden z nejdůležitějších nástrojů ekonomické suverenity – schopnost provádět nezávislou měnovou politiku. Nemůžeme si dovolit nechat korunu zcela volně plavat, protože bychom se ocitli v situaci, kdy by o naší exportní výkonnosti rozhodovala ECB, na kterou nemáme žádný vliv.

Přijetí eura by tuto situaci nevyřešilo, naopak by ji pouze formalizovalo. Stali bychom se, podobně jako Řecko během dluhové krize, zemí, která nemůže ovlivňovat svou měnovou politiku, a proto je nucena provádět vnitřní devalvaci prostřednictvím snižování mezd a životní úrovně.

Regulační tsunami

V roce 2025 pokračuje neúnosný příliv nových nařízení, směrnic a rozhodnutí z Bruselu. Evropská komise chrlí nové předpisy a regulace. Většina z nich má přímý dopad na způsob podnikání českých firem, životy českých občanů a tvorbu politik české vlády.

Paradox spočívá v tom, že tyto předpisy jsou často prezentovány jako ochrana spotřebitele nebo životního prostředí, ale v praxi slouží jako překážky vstupu na trh. Velké korporace mají dostatek právníků a specialistů na dodržování předpisů. Malý český podnikatel, který chce exportovat své výrobky do Německa, musí investovat měsíce do studia pravidel, certifikací a byrokracie.

Digital Services Act, AI Act, GDPR – to vše zní pokrokově a moderně. Realita je však taková, že tyto předpisy systematicky diskriminují menší subjekty ve prospěch technologických gigantů. Apple, Google, Meta a další korporace si mohou dovolit platit armády právníků. Český startup nikoli.

Evropa se tak nestává přirozeným konkurentem amerických a čínských technologických společností, ale systematicky ničí svůj vlastní technologický sektor. A pak se divíme, proč nemáme žádné evropské technologické giganty.

Toto chování připomína toxického partnera, který vám neustále vytýká každou drobnost a nastavuje nereálná pravidla, která nedokážete splnit. Když se snažíte něco vybudovat nebo dosáhnout nezávislosti, najde způsob, jak vás sabotovat – buď příliš složitými požadavky, nebo neustálou kritikou. Výsledek je vždy stejný: zůstáváte závislí a neschopní vlastního úspěchu.

Green Deal jako nástroj vytlačování

Evropský Green Deal je dokonalým příkladem toho, jak může EU zneužívat svou moc k ekonomické kontrole svých států. Na povrchu to vypadá jako rozumná snaha o ochranu životního prostředí. Ve skutečnosti se jedná o masivní mechanismus přerozdělování a nástroj politického zotročení, založený na boji proti uhlíku v atmosféře.

V naší zemi stále pochází 40 % elektřiny z uhlí. EU nám nařizuje uzavřít uhelné elektrárny, aniž by nám nabídla realistickou alternativu. Jaderná energie? Schválení nových jaderných reaktorů trvá v rámci systému EU 15 až 20 let. Plyn? Plyn z Ruska je zakázán a zkapalněný plyn z USA je příliš drahý. Obnovitelné zdroje? V našem podnebí nemohou pokrýt naše základní energetické potřeby.

Výsledek? Budeme muset začít importovat elektřinu. Ale odkud? Naše energetická bezpečnost se dostane do rukou sousedních zemí, které také nebudou mít stabilní produkci elektrické energie.

Zároveň nás EU nutí investovat miliardy do „zelených“ technologií, které vyrábí hlavně Čína. Evropské dotace na solární panely a větrné farmy tak končí v kapsách čínských výrobců, zatímco naše tradiční průmyslová odvětví jsou systematicky ničena.

Green Deal je dokonalým příkladem toxického chování: „Musíš se změnit, abych tě mohl i nadále milovat.“ EU nám nejprve zakáže používat naše vlastní zdroje energie, pak nás donutí kupovat drahé náhražky, a když se naše ekonomika začne potýkat s problémy, obviní nás z nedostatečné „zelené transformace“. Je to jako partner, který vás nutí půjčovat si peníze na své drahé koníčky, a když se zadlužíte, řekne vám, že problém je ve vás.

Migrace jako zbraň

Migrační politika je možná nejzřejmějším příkladem toho, jak EU používá ekonomický nátlak k prosazování ideologie. Když odmítneme přijmout migranty na základě schválených kvót, budeme čelit finančním postihům. Když odmítneme změnit své rodinné nebo sociální politiky podle bruselských představ, hrozí nám pozastavení dotací.

Ironické je, že země, které kvóty podporovaly, jako například Německo, dnes migraci omezují a zavádějí hraniční kontroly.

Toto není partnerství rovnocenných subjektů. Je to vztah dominance a podřízenosti, kde se ideologie prosazuje prostřednictvím ekonomického vydírání.

Demokratická legitimita na bodu mrazu

Kdo vlastně rozhoduje o našich životech? Evropská rada? Evropský parlament? Evropská komise? Pro většinu občanů je bruselský systém úplně neprůhledný a nepochopitelný.

Evropský parlament má 720 členů z 27 zemí. Všech 21 českých zástupců zná jen málokdo a jejich vliv na celkové směřování EU je zanedbatelný. Evropská komise, která má nejvíce reálné moci, je složena z komisařů jmenovaných jednotlivými vládami – ale její předsedkyně Ursula von der Leyenová nebyla ve skutečnosti nikým volena a v roce 2025 Evropský parlament jednoduše schválil její setrvání ve funkci, aniž by měla nějaké protikandidáty.

Když nesouhlasíme s rozhodováním české vlády, můžeme ji vyměnit v příštích volbách. Když nesouhlasíme s rozhodováním Bruselu, neexistuje žádný reálný mechanismus, jak to změnit.

Systém je navržen tak, aby demokracie na národní úrovni byla postupně nahrazena ideologickým řízením z Bruselu. A když se někdo pokusí vzepřít, je označen za „populistu“ nebo „ohrožení evropských hodnot“.

Je to stejné jako být v toxickém vztahu, kde vás partner postupně izoluje od rozhodování. Nejprve vás přesvědčí, že budete důležitá rozhodnutí dělat společně. Postupně však převezme kontrolu nad všemi oblastmi vašeho života a když protestujete, obviní vás ze „sobeckého chování“ nebo z „ohrožování harmonie vztahu“. Vaši přátelé a rodina již nemají žádný vliv. Vy máte strach a všechno musí projít přes vašeho partnera – vyděrače.

Co přinese budoucnost

Současný vývoj směřuje k ještě větší centralizaci. EU chce společné zadlužování, společnou armádu, společnou digitální měnu, společnou sociální politiku. Každá krize je využívána jako příležitost k dalšímu oslabení národní suverenity.

COVID ukázal, jak snadno lze v mimořádné situaci obejít demokratické kontrolní mechanismy. EU rozdělovala vakcíny, ovlivňovala národní zdravotní politiky a požadovala předkládání národních plánů obnovy jako podmínku pro poskytnutí pomoci.

Válka na Ukrajině je používána jako ospravedlnění pro návrhy na společnou obrannou politiku a zadlužení. Energetická krize jako důvod pro ještě větší zasahování do energetického mixu členských zemí.

Vzorec je jasný. Krize. Centralizace. Ztráta suverenity. Větší závislost. Nová krize. Ještě větší centralizace.

Nikdy nekončící spirála, kde každý problém vyžaduje „více Evropy“. Jako lékař, který pacientovi předepíše ještě víc jedu na otravu, kterou mu způsobil minule.

Alternativy existují

Nejčastějším argumentem proti kritice EU bývá tvrzení, že „alternativa neexistuje“. To je klasická manipulativní taktika toxického partnera: „Kam bys šla beze mě? Kdo by tě chtěl? Sama nepřežiješ!“

Alternativy samozřejmě existují a fungují. Norsko, Island a Lichtenštejnsko jsou členy EFTA a zároveň EHP: mají široký přístup na jednotný evropský trh, ale zachovávají si vysokou míru suverenity v klíčových oblastech. Švýcarsko je členem EFTA mimo EHP a spoléhá na síť bilaterálních dohod – opět bez podřízení se unijnímu politickému řízení.

Také Británie po Brexitu ukázala, že prosperita mimo EU je možná. A mimo Evropu to dokazují Singapur, Jižní Korea či Japonsko – úspěšné a otevřené ekonomiky bez odevzdání moci nadnárodní byrokracii.

Problém není v mezinárodní spolupráci samotné, ale v jejím uspořádání. Místo horizontální spolupráce rovnocenných partnerů EU nabízí vertikální model dominance a podřízenosti. Možností je však víc: členství v EFTA s EHP, švýcarská cesta bilaterálních smluv, nebo různé dohody o volném obchodu atd.

Švýcarský model

Když se podíváme na Švýcarsko, vidíme fungující alternativu. Švýcaři mají přístup na evropský trh prostřednictvím bilaterálních dohod a členství v EFTA, ale zachovali si kontrolu nad svou migrační politikou, měnovou politikou, daňovou politikou a právním systémem.

Příklad Švýcarska také ukazuje, že demokratické rozhodování je možné i v případě složitých otázek. Švýcaři pravidelně hlasují v referendech o široké škále témat. Od roku 1992 odmítli několik návrhů na vstup do EU.

Vztáhneme-li to na mezilidské vztahy, Švýcarsko je jako ten vzorný soused, který si zachoval nezávislost a zároveň udržuje dobré vztahy se všemi kolem sebe. Zatímco váš toxický partner trvá na tom, že bez něj nemůžete žít, vy vidíte přes plot šťastnou rodinu, která žije podle svých vlastních pravidel, činí vlastní rozhodnutí a zároveň je otevřená ke vzájemné komunikaci s celým sousedstvím.

Ekonomické argumenty pro nezávislost

Z čistě ekonomického hlediska je naše současné členství v EU velmi problematické. Brzy budeme do rozpočtu EU přispívat více, než z něj budeme dostávat. Zároveň neseme náklady na tisíce evropských předpisů a ztrácíme flexibilitu v hospodářské politice.

Náš vývoz do zemí mimo EU roste rychleji než vývoz do EU. Zároveň jsou naše nejdynamičtější odvětví – technologie, služby, kreativní průmysl – paradoxně více omezena evropskou regulací než tradiční průmyslová odvětví.

Pokud by se Česká republika rozhodla opustit EU a sledovala strategii podobnou strategii Singapuru – nízké daně, minimální regulace, důraz na kvalitu institucí a právní jistotu – mohla by se stát ekonomickým tygrem střední Evropy.

Takové rozhodnutí by samozřejmě vyžadovalo zásadní reformy na domácí úrovni. Ty jsou ale stejně nezbytné.

Analýza našeho vztahu s EU je jako okamžik, kdy si poprvé uvědomíte, kolik vás toxický vztah ve skutečnosti stojí. Nejen vaši energii nebo peníze, ale také všechny ztracené příležitosti, nevyužitý potenciál a zmařené plány. Uvědomíte si, že zatímco váš partner tvrdil, že vás podporuje, ve skutečnosti vám ubližoval a bránil v cestě ke štěstí. A teprve když si to uvědomíte, začnete chápat, že největším rizikem není opuštění vztahu, ale setrvání v něm.

Čas jednat

Musíme si přiznat realitu. EU již není hospodářským společenstvím, do kterého jsme vstoupili v roce 2004. Je to politický projekt směřující k federalizaci, který systematicky podkopává suverenitu národních států.

Jako v každém toxickém vztahu je prvním krokem uznání problému. Přestaňme si namlouvat, že „časem se to zlepší“ nebo že „bez nich to nezvládneme“. Přestaňme se bát změn a začněme hledat a budovat alternativy. Brexit ukázal, že odchod z EU je možný, i když to není snadné. Švýcarsko a další národy zase dokazují, že je možné prosperovat i bez členství v EU.

Náš odchod z EU nebude z pomsty nebo hněvu. Bude z lásky a odpovědnosti vůči našim dětem. Budoucnost České republiky si zaslouží víc než roli satelitu bruselského byrokratického impéria.

Toxické vztahy se samy neuzdraví. Čím déle budeme čekat, tím větší bude naše závislost a tím těžší bude cesta ven.