Mým domovem ….

Jinak mám domovů víc. Byt v paneláku v malém městě (toho času rozkopaném) nedaleko Prahy a u dálnice. Nejsem zdejší rodák, ale už tu žiju s manželkou třicet dva let. Děti už s námi nebydlí, ale dcera s manželem a malým synkem žije ve stejném městě ve vlastním bytě (na hypotéku), syn s manželkou a dcerou (miminkem) v pronájmu v Praze.

Praha je zajímavý fenomén, hlavní město, největší zdroj „bílých límečků“ v republice, odkud se vytratil jiný rozměr, který tu byl přítomný díky fabrikám a dělnickým čtvrtím jako Žižkov, Vysočany, Libeň …. Osobně jsem v Praze nikdy žít nechtěl, ale zajímavé je, že většina lidí, kteří mě dnes inspirují, které čtu či poslouchám, pochází či žije a pracuje v Praze. Takže žiju v takovém paradoxu: nemám rád „pražskou povýšenost“ a „většinovou pražskou mentalitu“, která se z Prahy šíří všemi směry a ponejvíce se usazuje v jejím blízkém okolí, na druhou stranu velmi si vážím některých lidí, kteří v Praze žijí.

Mým dalším domovem je chata v podhůří ve vesnici, kde trávím rád svůj volný čas, kde si od počítače a kanceláře odpočívám fyzickou prací na čerstvém vzduchu. Je mi tam moc příjemně a je to domov, kde bych (já osobně) rád zůstal, protože je tam ten venkovský klid, příroda, v mém nejbližším okolí jen pár místních a pár chatařů.

Protože tam býváme hlavně přes léto a pak tak dva víkendy v měsíci, navíc hodně pracujeme, nemáme tam moc známých, ale se sousedy se zdravíme, někteří místní nám pomohli s nějakou prací, kterou bychom nezvládli a neumíme ji. Díky psovi se bavíme hlavně s pejskaři, ale známe také některé řemeslníky, živnostníky a další důležité lidi, s nimiž se zastavíme i na kus řeči, když se potkáme. Kupujeme maso z místní ekofarmy, sladkosti z místního cukrářství, navštěvujeme (v druhé vsi, kterou máme na dosah) místní koupaliště, kino a zahradnictví. Když potřebujeme na někoho kontakt, obrátíme se na obec. Máme s nimi korektní vztahy.

Ale nějaká upřímná hluboká přátelství to spíš ne. To ani moc nepěstujeme v městečku, kde žijeme. Jistě, známe se se spoustou lidí, kamarádíme spolu, máme slušné sousedské vztahy, ale dost nás ovlivnily (koho ne?) události v Covidu. Já se v té době dost změnil a návrat do tzv. „normálu“ u mě už nebyl možný. Některé lidi jsem ztratil, jiné získal, a hlavně se mi změnily priority a aktivity.

Můj domov je všude tam, kde mám v srdci své blízké. Je důležité mít dobré a rovnocenné vztahy v rodině, umět se dohodnout, odhadnout i čas, kdy je dobré ustoupit či najít kompromis, a kdy je třeba se rázně zastat sám sebe. Tohle je ale práce, která však pomáhá k tomu mít harmonický domov, kde je člověk rád.

Navíc mám moc rád, když mám z domova (kteréhokoliv) blízko přírodu. Takže i tu považuji za svůj domov. A toto mám splněno (zahrada, chata, les, pole, řeka, .....). Dokonce i v bytě mám kousek přírody, díky pokojovým květinám, domácím mazlíčkům i pohledu z okna do zeleně.