Lidé, kteří čtou a lidé, kteří píší

Existují dvě krajní podoby gramotných lidí: ti, kteří primárně čtou, a ti, kteří primárně píší. Jsou to dva prototypy, které se v čisté podobě vyskytují zřídka – podobně jako extrémní introvert nebo extrémní extrovert. V praxi jsme většinou něčím mezi, ale s převahou jednoho z pólů.

Člověk, který čte, hledá poučení venku. Věří, že někde žila nebo žije dobrá duše, která poznala skrytou pravdu a nezištně se o ni podělila. Stačí jen najít tu správnou knihu – a pak už nic nevymýšlet, jen se zjevenou pravdou řídit. Mít vystaráno.

Člověk, který píše, hledá skrytou pravdu uvnitř sebe. Naslouchá svému vnitřnímu hlasu, zachycuje, co se mu urodí v hlavě, a doufá, že v tom bude cosi hodnotného – intuice, poznání, vhled. Pokud vytrvá, možná z toho vznikne něco, co má cenu sdílet.

Stačí ale navštívit knihovnu – nebo dnes spíš chvíli brouzdat po internetu – a rychle zjistíte, že obě cesty jsou iluzorní. Tisíce a tisíce textů: některé úžasné, některé napínavé, některé plné omylů, jiné přetékající sebevědomím. Dlouhá historie lidské pýchy, omylnosti a neúnavného hledání. Ať už ze strany čtenářů, nebo autorů – to hledání je věčné. Nebo spíš – pomalu končící?

Už samotná úvodní teze, že existují čtenáři a spisovatelé jako oddělené druhy, je mylná. Ten, kdo čte, píše. A ten, kdo píše, čte.

Čtením rekonstruujeme a dekonstruujeme text, který vnímáme ze stránky. Protože máme každý jiné zkušenosti a jinou duši, výsledná interpretace je vždy trochu jiná. A když držím v ruce šálek kávy a „jen“ čtu, zároveň vytvářím vnitřní text – přemýšlím, skládám si významy, píšu v duchu.

A když píšu, ve skutečnosti se snažím číst, co se beze mě – nebo spíš často mimo moji vědomou kontrolu – vytvořilo v mých neuronových spojích nebo možná v mých játrech. A také to jen interpretuju. Snažím se vykládat co tam vložila příroda, kultura, moje vlastní krátká životní zkušenost i dlouhé dějiny lidstva.

A teď, když čtu, co jsem napsal, tak zároveň čtu i píšu. A jak už jsem výše ukázal – je to jeden z těch poznatků, které považuji za natolik důležité, že je chci zachytit pro budoucí generace. Je to totiž pravda, která se zdá být nezávislá na ideologických trendech.

S velkou pravděpodobností si však tuto pravdu přečte jen málo čtenářů či autorů, kteří právě teď hledají něco jiného. Něco zásadnějšího, výživnějšího, co má potenciál jim změnit život. A možná si právě proto nikdy nic takového nepřečtou. Ale hledají dál – stále ten klíčový text, ve kterém najdou to, co už dávno vědí. A co možná sami napsali.

Je to jako hledat vlastní nos. Kde je můj nos? Ve skříni? V kuchyni? Nezapomněl jsem ho na dovolené v šuplíku hotelového pokoje? Měl bych se pro něj vrátit? Tak přemýšlíme – a přitom ho máme celý život přímo mezi očima. Hledáme všude kolem něco co máme a co jsme vždycky měli.

Tenhle text je důležitý. Stál by za celou knihu. Ale na blog je tak akorát. Možná je to trochu pitomost. Ale nic jsem vám dopředu nesliboval. A možná to pitomost není. Možná je to něco mezi tím. Jako ostatně všechny texty, které myslíme, že čteme – a které myslíme, že vytváříme.