Libido a Thanatos
Existuje hmyz, který v přítomnosti ohně — místo aby se mu vyhnul — vlétne přímo do plamene a uhyne. Jde patrně o nějakou formu narušení vnímání, ale pro vnějšího pozorovatele to působí jako zvláštní a nepochopitelné chování. Oheň na tento hmyz působí jako lákadlo, kterému nedokáže odolat, a tak se zcela dobrovolně spálí.
Člověk je vyšší forma života, ale i u něj se objevuje pud, který Freud a později i Erich Fromm rozlišovali jako protiklad mezi pudem života (libidem) a pudem smrti (thanatem). Fromm ve své knize Anatomie lidské destruktivity (The Anatomy of Human Destructiveness, 1973) hovoří i o nekrofilii jako o zvrácené lásce ke smrti a destrukci, kterou spojuje s určitými typy charakteru i se společenskými jevy. Dává to smysl i evolučně.
Když člověk kolem sebe sleduje narůstající agresivitu — zatím naštěstí spíše verbální — nemůže si nevzpomenout na Frommovy úvahy. V kombinaci s komplexností dnešní společnosti je představa, že existuje hluboká psychologická dynamika, která nás táhne jako gravitace k určitému bodu krize, docela děsivá.
Jsem uctívačem libida, a proto bych rád kdybych o sobě mohl říci, že jakoukoli formu destrukce z duše nenávidím. Myslím, že jedno z možných dělítek mezi lidmi není ani tak momentální politická příslušnost, jako spíše to, zda vyznávají libido, nebo thanatos. Nekomplikované vyznavače thanata poznáte snadno podle jejich chování: jejich jazyk je přímočaře hrubý, urážlivý a destruktivní. Nemohou použít zbraň, a tak zraňují slovy. To jsou uctívači thanatu, kteří obrazně řečeno obcují s mrtvými — Fromm je nazývá nekrofilové. Vzrušuje je pach smrti, fascinují je obrazy rozkladu.
Fromm byl svědkem druhé světové války a jistě se na jeho vnímání podepsaly zážitky, které byly pro něj mnohem živější než pro nás. Jeho silná slova a obrazy, které v knize používá, jsou tím jednoznačně ovlivněny.
Naše doba je jiná. Máme za sebou třicet let svobody a prosperity. Lidé se k sobě většinou chovali slušně a urážet někoho za jeho názory nebylo považováno za projev dobrého vychování. Možná i proto v nás přetrvávají určité vzorce očekávání, kterých se nechceme vzdát. Nechceme se smířit s představou, že současná hrubost a agresivita může být projevem něčeho pudového a fatálního.
Růst hrubosti a osobních útoků není jen můj pocit. Podle výzkumu Nadace OSF bylo v posledních letech až 15–20 % komentářů pod politickými příspěvky klasifikováno jako nenávistné. Další průzkumy ukazují, že více než 60 % Čechů se setkává v online diskusích s urážkami místo věcné argumentace.
Stále si myslím, že pokud se s agresivitou a urážením setkám třeba v diskusi, která by měla být věcná, jedná se spíše o projev nezralosti. Jako když ke stolu přijde usoplené dítě se špinavýma rukama. Výchovou se to snad ještě dá napravit.
Vůbec si myslím, že v zájmu všech uctívačů libida ve smyslu úcty a lásky k životu — a protože jsem optimista, věřím, že jimi jsme v jádru všichni — by měla být nulová tolerance vůči jakékoli formě agresivity a urážek. Pokud bude mít někdo v diskusi tendenci místo věcných argumentů použít útoky typu ad hominem a místo věci napadat člověka, jsem přesvědčen, že ať už se jedná o fanouška Sparty, Slavie, hnutí ANO nebo SPOLU, měl by být od společného stolu vykázán — jako ono usoplené dítě se špinavýma rukama. Ať se jde nejprve umýt a pak teprve může přisednout k dospělým.
Zatím mluvím o účastnících diskuse: jedni pravidla respektují, druzí nikoliv. Ti druzí mají alespoň možnost se napravit. Existuje však ještě jedna skupina, která se diskuse z různých důvodů neúčastní. Jsou to ti, kteří jsou věčnými hádkami mezi ANO a SPOLU znechucení a pokládají je za zbytečné nebo pod svou úroveň. To se dá pochopit. Na druhou stranu je dobré si připomenout, že radiace nerozlišuje mezi těmi, kdo diskutují, a těmi, kdo mlčí a třeba si raději čtou nějakou klasiku.
Možná to celé líčím až příliš černobíle — a snad i trochu agresivně. Minimálně si to ale umím přiznat. A pracovat s tím, doufám. Přesto však, když mám ale možnost vybrat si mezi Pretty Women a Kmotrem tak má volba je jasná.