Kudlanka nábožná
Kdyby se k vám vaše rodina, firma nebo společnost chovala tak, jako se k vám chová příroda, asi byste si to nenechali líbit. Řekli byste si: Tohle nemám zapotřebí. Jsem svobodný člověk a co ještě snesu, záleží jen na mně. Příroda je ale jiný kalibr – místo svobody nabízí jen její iluzi.
Každý organismus je přírodou naprogramován tak, aby splnil svůj evoluční cíl: zajistit kontinuitu života. Jakmile tento úkol splní, přírodu už moc nezajímá, co se s takovým „vytěženým“ organismem stane. Vezměme si příklad kudlanky – ta samečka po kopulaci prostě sežere. Je to naprosto pragmatické a evolučně účelné. Biologové tomu říkají „evoluční mechanismus“. Společenský vědec by tentýž princip ve společnosti nejspíš nazval fašismem.
A celý tenhle proces je navíc mistrně manipulativní – pohleďme třeba na lásku. Nejdřív samá sladká slova... a pak náraz na tvrdou životní realitu.
I přes tuto poměrně pochmurnou vizi lidského příběhu v koloběhu života existuje určitý prostor, který si snad každý může vydobýt, aby se tomuto neúprosnému přírodnímu zákonu aspoň trochu přizpůsobil. Prvním krokem je tento zákon prokouknout – a pak hledat nějakou optimální životní strategii. V rámci tohoto omezeného manévrovacího prostoru se občas zamýšlím nad trvalostí jednoho memu, který už po staletí terorizuje naši mysl – a v dnešní době se šíří téměř virálně.
Tím memem je potencialita – pojem, který uvedl do oběhu Aristoteles a který podle mého názoru zamořil celou západní kulturu. S tímto slovem se setkáváme v biologii, fyzice i psychologii. Aristotelova původní představa byla, že potence je jakýsi zárodečný stav, který může – ale nemusí – dosáhnout svého naplnění (řecky telos), v závislosti na specifických podmínkách daného druhu. Tento způsob uvažování se nazývá teleologie – rozkvetlá květina má svůj počátek v semínku. Nakažlivá metafora.
Ve chvíli, kdy evropské myšlení nabylo sebevědomí a rozloučilo se s aristotelskou teleologií – ať už u racionalistů, nebo empiristů – vznikla nová tradice myšlení. Příkladem je Francis Bacon, který ve svém Novum Organum představil nový způsob, jak o světě přemýšlet: místo teleologie se soustředil na objevování přírodních zákonů pomocí empirických pozorování a deduktivně-induktivních metod.
I když teleologie v přírodních vědách ustoupila jinému způsobu myšlení, představa potence v psychologii – a především v lidové psychologii – přetrvává. Často slyšíme: To dítě má potenciál stát se dobrým hokejistou, nebo Pan Novák je potenciálně dobrý vedoucí účetní. Pokud tím myslíme určité předpoklady pro určitou činnost, může to dávat smysl.
Problém ale nastává, když o lidském životě uvažujeme tak, že pokud nedosáhneme svého „potenciálu“, nemůžeme být šťastní. Tento vztah mezi štěstím (eudaimonia) a potencí je jasně teleologický: život má směřovat k naplnění určitého cíle (telos), jehož dosažení přinese štěstí. Ačkoliv u Aristotela je to složitější, zjednodušená lidová verze této teorie zakořenila hluboko v kultuře – a ovlivňuje naše životy dodnes.
Když se podíváme na statistiky, které mluví o epidemii depresí a jiných psychických obtížích, možná stojí za to uvažovat, zda jejich příčinou není právě tato internalizovaná, ale nefunkční mantra. Mnoho lidí dnes žije v představě, že k tomu, aby mohli být šťastní, musí naplnit svůj plný potenciál.
Mám podezření, že nefunkčnost tohoto modelu cesty ke štěstí spočívá právě v teleologickém pohledu na individuální lidský život. Řada rad pozitivní psychologie se mi líbí, ale ve velké míře individualizace – člověk jako individuum hledající své štěstí – přiznám se, vidím určitou potíž.
I kdybychom odhlédli od technických nesnází, je důležité si uvědomit, že v okamžiku dosažení „plného potenciálu“ je psychologicky nemožné, aby nastal trvalý stav naplnění – onoho opojného pocitu, který se možná dostaví po třetím pivu (někde mezi euforií a nevolností). Štěstí je přechodný stav. Podřídit mu celý život je riskantní strategie, která vede přinejlepším ke zklamání, v horším případě k nemoci. Na naše štěstí příroda kašle. Sv. Benedikt to věděl, a proto doporučoval ve své řeholi Ora et labora, a ne „Jdi za štěstím“, jako slyšíme v jedné populární písni.
A proto, pánové, pokud si z této úvahy chcete odnést aspoň jedno poučení: smysl vašeho života nespočívá v konzumaci alkoholu. Ale stát se potravou pro nějakou kudlanku.
Ženy žádné rady nepotřebují. Ty ví své.