Ke sporu o interpretaci politiky Edvarda Beneše
Přesah minulosti do současnosti
Jak tak surfuji internetem, zastavil jsem se na webu Institutu Václava Klause. Zaujal mě článek jeho ředitele Jiřího Weigla o osobnosti, s níž mám od jisté doby problém.
Tou osobností je druhý československý prezident. Zmíněný článek „Edvard Beneš a naše doba“ má podtitulek „90 let od volby prezidentem ČSR“. Ano, dr. Beneš byl zvolen prezidentem 18. prosince 1935 a jak prameny uvádějí, větším počtem hlasů, než kolik jich kdy dostal Masaryk (viz *)
* Beneš 1935 … 340 hlasů ze 440 platných
TGM 1934 … 327 ze 418
TGM 1927 … 274 ze 432
TGM 1920 … 284 ze 411
TGM 1918 … zvolen aklamací v nepřítomnosti
Prezidentem byl Beneš v kritickém období československého státu. Dalo by se říci, že se k němu politický osud zachoval krutě. Dílo, které spoluvybudoval - a za to mu patří nehynoucí sláva -, bylo v době, kdy stál na vrcholu, tragicky zmrzačeno. K nepoznání: stačí podívat se na mapu pomnichovského Česko-Slovenska. Je to truchlivý obraz.
Lze ale Beneše hodnotit pouze kladně? Z Weiglova článku lze dovodit, že ano. Nepíše, že byl bez chyb, ale celkové vyznění jeho textu působí jako série omluv za to, co dnes může být hodnoceno negativně. Jeden příklad za všechny. Citát: „V iluzích o Sovětském svazu a komunismu nebyl sám – 46 % hlasů v prvních poválečných volbách pro KSČ je jednoznačné potvrzení masové podpory komunistů občany. Ne Beneš, ale Češi si zvolili komunismus a masově podporovali nástup totality. Nelžeme si a nehledejme obětní beránky. Ránu do zad naší demokracii jsme si zasadili sami.“
Jistě, ránu do zad jsme si zasadili sami, přičemž lví podíl na tom měl právě Edvard Beneš. Jeho naivita ve vztahu k sovětskému komunismu (tu lze volně shrnout do jeho víry, že „sovětské Rusko bude se postupně demokratisovati“), falešná interpretace poměrů v Sovětském svazu, která místy připomínala až politické uhranutí, a patrně z toho vyplývající nebezpečná vstřícnost vůči komunistům a Gottwaldovi – to vše a mnoho dalšího pomáhalo umést cestu k únoru 1948. Beneše nelze oddělit od toho, jaký charakter měla obnovená republika (1945-1948), že šlo o omezenou demokracii založenou na principu Národní fronty, počet politických stran byl drasticky omezen, v českých zemích neexistovala autentická pravice a hlavně – chyběla opozice. Systém založený na Košickém vládním programu se odmítnutím prvorepublikových poměrů pokusil vytvořit něco, co v konečném důsledku vedlo k nastolení brutální komunistické diktatury.
Beneš zjevně zapomněl na to, co řekl komunistický lídr Klement Gottwald v parlamentu v prosinci 1929: „Jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků chodíme učit, jak vám zakroutit krk.“ V těch třech větách je obsažena celá bolševická ideologie. Beneš pohrdl jistě ne zcela dokonalým systémem fungujícím za první republiky, podílel se na vytvoření nového levicového modelu (sám levicový politik – národní socialista), který nemohl skončit jinak než únorem 1948. Čiň, demokrate, komunistovi dobře - likvidací demokracie se ti odmění. Čiň, Žide, nacistovi dobře – koncentrákem se ti odmění. Železná logika. Je smutnou skutečností, že Edvard Beneš, který se usilovnou politickou prací zasloužil za druhé světové válku o obnovu republiky v předmnichovských hranicích (aby pak Stalinovi za hubičku daroval Podkarpatskou Rus), přispěl k tomu, že se republika stala politickou kolonií totalitního kremelského režimu.
To od Vás nebylo pěkné, pane Weigle
Ne, prezidenta Beneše nelze hodnotit pouze pozitivně, v jeho životopise je příliš mnoho temných míst. Proto letos vznikla iniciativa v podobně výzvy, aby k jeho soše byl umístěn informační text** uvádějící, že zabránil obnově demokracie a mlčel k bezpráví. Také o tom se Jiří Weigl ve svém článku zmiňuje. Doslova uvádí: „Skupina bývalých politických a společenských celebrit v čele s potomky bývalých komunistických prominentů Petrem Pithartem a bývalým místopředsedou vlády Janem Kalvodou organizuje výzvu na umístění tabulky k soše prezidenta Beneše na Loretánském náměstí, která by mu připsala vinu za nástup a vítězství komunismu u nás.“ Čteme dobře: v čele s potomky bývalých komunistických prominentů. Toho se týká mezititulek výše. Jiří Weigl se dopustil zákeřné podpásovky. Od kdy mohou lidé za své rodiče? Bylo tomu tak za nacismu i komunismu. Ale dnes, v demokratickém režimu?
Pokud bychom na tento způsob uvažování přistoupili, museli bychom Jiří Weiglovi doporučit, ať si nejdřív zamete před vlastním prahem. Jako dlouholetému spolupracovníkovi Václava Klause, včetně doby, kdy pan Klaus zastával nejvyšší ústavní post v této zemi, by se mu jistě nelíbilo, kdyby někdo argumentoval v debatě tím, že bývalá první dáma Livia Klausová měla otce, Štefana Mištinu, který působil v Bratislavě jako vedoucí 6. oddělení Ústředny státní bezpečnosti (ÚŠB - politická policie) klerofašistického Slovenského státu. Blízkého spojence Hitlera. Lidovky.cz k tomu 13. února 2013 napsaly: „ÚŠB vznikla k 1. lednu 1940 sloučením několika policejních a zpravodajských úřadů. Šlo o centrálu tajné politické policie totalitního státu, jejímž úkolem byl dohled i represe. Měla vlastní síť konfidentů, její pracovníci spolupracovali s Gestapem…“ Po válce Miština vstoupil do Komunistické strany Slovenska.
Vyčítat Livii Klausové minulost jejího otce a používat to jako argument v jakékoli polemice by byla hanebnost. Stejné se dopustil Jiří Weigl, když v rámci kritiky výzvy usilující o objektivní pohled na Edvarda Beneše vyčítá dvěma jejím iniciátorům minulost rodičů. To se ve slušné společnosti prostě nedělá. A nemělo by ani v Institutu Václava Klause.
Jiří Weigl soudí, že jde také o to, „zda jsme už konečně zralým a sebevědomým národem schopným pohlížet na své dějiny reálně a objektivně, bez falešných mýtů, legend a obětních beránků, zda jsme schopni se z dějin a činů historických osobností poučit a na tom vytvářet pro nás národ a stát lepší budoucnost.“ Právě o to jde autorům iniciativy – podívat se na obraz Edvarda Beneše reálně, objektivně a bez falešných mýtů. Přesto jsou kritizováni. Pozoruhodné.
** Navržený informační text:
Edvard Beneš v letech 1943–1948 nesl jako prezident prozatímní exilové vlády a prezident republiky politickou zodpovědnost za to, že komunisté získali výsadní postavení ve státě. Po válce byl spoluzodpovědný za to, že v důsledku státem organizovaného násilí zahynuly desetitisíce obyvatel Československa. Další desítky tisíc lidí byly odvlečeny do Sovětského svazu. Miliony lidí ztratily domov a byly připraveny o majetek. Zabránil obnově demokracie a napomohl sovětizaci země. Ke všemu bezpráví mlčel.
Souhlasíte? Některé formulace bych možná změnil, ale v zásadě ano.
●