Kauza Pavel vs Turek očima občana
Dilemata doby
V souvislosti s Filipem Turkem se hovoří o tom, že by měl dostat šanci své „hříchy mládí“ si odpracovat – jako ministr vlády. Poukazuje se na to, že i prezident Pavel si ty své „hříchy“ odpracoval.
Nemyslím si, že by šlo o srovnatelné případy. Generál Pavel si své komunistické angažmá poctivě odpracovával tři desetiletí. Nebylo to tak, že by po dvou třech letech po revoluci nastoupil do nejvyšší funkce. Připomeňme důležité milníky v novém režimu. Operační důstojník v misi UNPROFOR, služba ve Vojenském zpravodajství, pak pozice velitele brigády, zástupce na velitelství NATO v Nizozemsku a velitele specializovaných sil AČR. Rovněž působil v USA jako zástupce na velitelství operace Trvalá svoboda a jako styčný důstojník na US velitelství v Kataru. Pak byl ředitelem odboru na MO a následně sloužil v Belgii jako zástupce vojenského představitele ČR při NATO a Evropské unii a na Vrchním velitelství spojeneckých sil v Evropě. Teprve více než dvacet let po změně režimu, v roce 2012, se stal náčelníkem Generálního štábu AČR. Profesního vrcholu dosáhl v roce 2015, kdy na tři roky stanul v čele Vojenského výboru NATO - nejen jako první Čech, ale jako zatím jediný důstojník ze zemí bývalého východního bloku vůbec.
Až pak vstoupil do demokratického klání o post hlavy státu – a zvítězil. Ptám se, jak ještě jinak si měl Petr Pavel své komunistické angažmá v komunistickém režimu - za což se opakovaně omluvil - odpracovat, odčinit? Přidat můžeme srovnání: jedno komunistické vyznamenání proti 32, která obdržel za službu v období po roce 1993, z toho 3 francouzská, 3 slovenská, 2 od NATO a po jednom z OSN, Belgie, Nizozemska, USA, Ukrajiny, Bulharska a od Běloruské exilové vlády.
Vyčítat dnes prezidentu Pavlovi po tom všem komunistickou minulost je stejně irelevantní jako vyčítat mně členství v komunistických odborech (ROH). Což hned objasním. Po studiích a vojně jsem se ucházel o místo, které odpovídalo mým představám, ale vyžadovalo mimořádnou odpovědnost. Při chybném rozhodnutí hrozily značné škody. Firma zaměstnancům na takto exponovaných postech nabízela pojištění. Za zanedbatelný peníz (asi 50 Kčs/rok), ale s podmínkou. Kdo chce tuto pojistku uzavřít, musí být členem ROH. Bylo to pro mě obrovské dilema. Do té doby jsem nebyl v žádné režimní organizaci – ani v Pionýru, ani v Socialistickém svazu mládeže, ani v Brigádě socialistické práce, ani ve Svazu československo-sovětského přátelství, samozřejmě ani v KSČ. Důvod byl jednoduchý: pocházím z křesťanské rodiny a členství v uvedených a podobných organizacích bylo pro mě nemyslitelné, nehledě k tomu, že jsem vedle víry zastával také nekomunistické politické postoje.
Tehdy přišla zkouška, v níž jsem neobstál. Jako člověk začínající na onom exponovaném postu jsem dospěl k názoru, že pohrdnout onou pojistkou by bylo riskantní, protože… co kdyby? Že jsem nevěřil sám sobě, je asi pochopitelné. Bohužel jsem málo věřil Nejvyššímu, že mě před všemi nebezpečnými situacemi ochrání. Pojistku jsem přijal a do ROH vstoupil. Zpětně to vidím jako velké osobní selhání, kterým jsem pošpinil svůj dosud čistý štít. Popravdě musím dodat, že jsem tu pojistku nikdy nepotřeboval. Ne proto, že bych byl bezchybný, ale proto, že Bůh nade mnou držel ochrannou ruku.
Jak toto neblahé selhání odčinit? V ROH jsem byl od roku 1980 do pádu totalitního režimu. Pak byly komunistické odbory nahrazeny odbory demokratického státu - a nabízela se možnost je opustit. To jsem ale neudělal. Rozhodl jsem se, že v nových odborech zůstanu, budu platit členské příspěvky, ale nikdy nebudu požadovat žádné výhody, benefity apod. Měl to být trest, který jsem si sám stanovil (nevěděl jsem tehdy, jak jinak členství v ROH odčinit). V nových odborech jsem setrval třikrát delší dobu než v ROH, až do odchodu do penze v hlavním zaměstnání. Dlužno dodat, že původní pojištění bylo nahrazeno jiným, dražším, ale bez nutnosti být členem v odborech.
Chci tím říci, aniž bych se s kýmkoli srovnával, že v komunistické éře mohly nastat nejrůznější situace, kdy byl člověk tak či onak postaven do situace, která bývá charakterizována sloganem „podepsat smlouvu s ďáblem“. Protože sám mám z té doby máslo na hlavě, sotva se mohu povyšovat nad Petra Pavla kvůli tomu, že také on si s režimem zadal. To bych si mohl dovolit pouze v případě, že bych do ROH nevstoupil - a měl tedy morální štít zcela čistý.
Zbývá ztratit slovo o Filipu Turkovi. Byl zvolen do Poslanecké sněmovny, což mu nikdo neupírá. Petr Pavel kandidoval na prezidenta a k vykonávání tohoto postu dostal mandát. Mandát Filipa Turka se týká pozice poslance; nekandidoval na člena vlády (šéfa ministerského resortu). Kromě toho, pokud si Petr Pavel cosi během zhruba třiceti let odpracoval, může si to své „cosi“ odpracovat také Filip Turek. Nikoli ale hned jako ministr vlády, nýbrž prací v Poslanecké sněmovně. Vždyť do aktivního politického života vstoupil teprve v roce 2024 - jako člen Evropského parlamentu. A souběžně může přemýšlet o tom, proč je nejen pro Petra Pavla jako člen kabinetu nepřijatelný. V rámci tohoto „odpracovávání“ se rozumí samo sebou, že se zcela distancuje od své minulosti (zejména té, která jeví známky příklonu k nacismu a neonacismu) a veřejně se za ni omluví. Stejně jako se Petr Pavel omluvil za svoji komunistickou minulost. Teprve pak může, podle mého soudu, alespoň teoreticky uvažovat o nějaké vládní funkci. Ve vzdálenějším horizontu.
●