Jednotní v rozmanitosti svobodných republik nebo rozmanití v jednotnosti nárokového bolševismu?
Svoboda
Dnešní společnost stojí na křižovatce dvou protikladných vizí. Na jedné straně je idea jednoty v rozmanitosti, postavená na svobodě jednotlivce, spolupráci nezávislých komunit a důvěře v samosprávu. Na druhé straně číhá pokušení rozmanitosti v jednotném rámci, kde je všechno řízeno centrálně – často ve jménu rovnosti, solidarity a kolektivních nároků, ale za cenu svobody.
V systému svobodných republik je základem dobrovolná spolupráce. Každá komunita, stát či národ má právo si zvolit svou vlastní cestu – své hodnoty, způsob života i formu vlády – dokud respektuje stejná práva ostatních. Rozmanitost kultur, jazyků, víry, tradic či ekonomických modelů není překážkou, ale předností. Společnost je v takovém případě živý organismus, nikoliv rigidní stroj. Jednotu zde tvoří především sdílené principy: svoboda projevu, právo na majetek, svobodná volba, respekt k právům druhých. Je to jednota hodnot, nikoliv praxe. Neznamená to, že se všichni musí chovat stejně, ale že mohou být rozdílní – a přesto spolupracovat.
Na opačné straně spektra najdeme systém, který bychom mohli nazvat nárokovým bolševismem – kde se rozmanitost sice hlásá jako ctnost, ale v praxi je přísně kontrolována, kvótována a homogenizována. V takovém systému je vše podřízeno „vyššímu dobru“, které definuje stát nebo jiná centralizovaná autorita. Jednotlivec zde přestává být suverénem – stává se součástí kolektivního plánu, bez možnosti se mu svobodně vzepřít. Rozmanitost je pak často jen fasádou. Skutečná svoboda volby je potlačována ve jménu "rovnosti výsledků", a každý, kdo vybočuje z předem určeného rámce, je podezřelý, případně umlčen. Solidarita není dobrovolná, ale vynucená. Místo spolupráce vzniká závislost. Místo rovnosti příležitostí – rovnost frustrací.
Zůstává klíčová otázka: Chceme být jednotní v rozmanitosti – nebo rozmanití jen potud, pokud to schválí jednotící autorita? Jeden přístup staví na důvěře ve svobodného člověka. Druhý na víře, že lid musí být nasměrován, řízen a vychován. První chápe diverzitu jako důsledek svobody. Druhý ji využívá jako nástroj k legitimizaci centralizace. Dnešní zápas o podobu světa není pouze mezi levicí a pravicí, mezi globalisty a patrioty, mezi kapitalismem a socialismem. Je to zápas mezi svobodou a kontrolou, mezi organickou rozmanitostí a nařízenou uniformitou. Buď budeme žít ve světě, kde se lišíme a přesto spolu mluvíme – anebo ve světě, kde se tváříme různě, ale mluvíme jedním schváleným jazykem.
Volba je na nás.