Jak spor o jmenování ministra vidí laik

Ústava je základní dokument, na kterém stojí naše státnost. Můžeme si ji představit jako společenské „DNA“, které určuje, jak se bude stát vyvíjet, růst a prospívat.

V posledních letech se opakovaně vrací spor o jednu konkrétní formulaci z Ústavy České republiky, která se týká jmenování členů vlády.

Článek 68 odst. 2 Ústavy ČR:

„Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“

Právě tato věta je jádrem debat o tom, zda má prezident při jmenování ministrů prostor pro vlastní uvážení, nebo zda jde o povinnost bez možnosti diskrece.

Podle dostupných výkladů lze tuto pasáž chápat v zásadě třemi způsoby:

1) Silně formalistický výklad (převládající v odborné komunitě)

Tento výklad říká:

Prezident nemá diskreci.

„Na návrh“ znamená povinnost jmenovat.

Prezident může návrh zkontrolovat pouze po formální stránce, ale nemůže odmítnout konkrétní osobu, pokud splňuje zákonné podmínky.

Argumenty:

Politickou odpovědnost nese vláda, nikoli prezident.

Prezident má být spíše „notářem“ ústavního procesu než politickým aktérem.

Vláda odpovídá Poslanecké sněmovně, a proto prezident nemůže zasahovat do jejího složení.

Důsledek: Prezident je povinen jmenovat všechny ministry navržené premiérem, a to bez průtahů.

2) Mírně diskreční výklad (menšinový, ale občas uplatňovaný v praxi)

Tento výklad připouští:

Prezident může jednorázově upozornit na problém (např. bezpečnostní riziko, střet zájmů, odbornou nezpůsobilost).

Může si vyžádat doplňující informace.

Může premiéra požádat o jiný návrh, ale nemůže trvale odmítat.

Argumenty:

Prezident má být určitou „pojistkou“ systému.

V jiných jmenovacích pravomocích mu Ústava skutečně dává určitou míru uvážení (např. soudci, bankovní rada).

Důsledek: Prezident může proces zpomalit, ale nemůže ho zablokovat.

3) Silně diskreční výklad (politická praxe některých prezidentů, ústavně však neudržitelný)

Tento výklad tvrdí:

Prezident může odmítnout ministra, pokud se mu nezdá.

„Na návrh“ znamená, že premiér navrhuje, ale prezident rozhoduje.

Argumenty:

Prezident má přímý mandát od voličů.

Má být protiváhou vlády.

Problémy:

Tento výklad nemá oporu v Ústavě.

Odborná obec ho dlouhodobě odmítá.

Ústavní soud se sice nikdy nevyjádřil přímo k této otázce, ale jeho judikatura k jiným jmenovacím pravomocím naznačuje, že prezident nemůže blokovat ústavní procesy.

Důsledek: V praxi vede tento přístup k ústavním krizím.

Který výklad je nejčistší?

Za nejpřesnější a nejrespektovanější je považován výklad první: prezident ministry jmenuje automaticky, protože politickou odpovědnost nese premiér.

Česká politická realita však zná i výklady 2 a 3 — a právě proto se o jediné větě z Ústavy vede tolik sporů. Některé kroky současného prezidenta a jeho okolí naznačují, že se přiklánějí k výkladu č. 3, tedy k možnosti ministra odmítnout.

Jak to vidí laik?

Jako laik a jako občan jednoznačně přijímám výklad č. 1, a s určitými výhradami také výklad č. 2. Ale nejsem ani poradce presidenta ani člen ÚS.

Poznámka: právní stanoviska zpracována pomocí AI