Jak se dnes u nás slaví VŘSR

Karel III. se narodil někdy v listopadu, ale narozeniny krále se bombasticky slaví na začátku léta, protože v listopadu v Londýně obvykle prší. Vojákům ani koním tak není zima, Londýňanky si mohou obléct letní šaty a děti mohou lízat zmrzlinu bez rizika, že si nachladí krk, budou kašlat a vynechají školu. Dobrý nápad.

Podobná flexibilita existovala i u slavení VŘSR (Velká říjnová socialistická revoluce). Ta ovšem nebyla motivována počasím nebo zmrzlinou, ale složitostmi kalendářních posunů – u nás, a ještě více na východ – za které můžeme zčásti vinit Juliánský kalendář a snad i samotného Julia Caesara. Nevím, zda se Angličané inspirovali u Rusů, nebo Rusové u Angličanů, ale v každém případě je to doklad určitého neortodoxního přístupu k tradici.

Každopádně se tato myšlenka časové pružnosti ujala a dnes se u nás VŘSR slaví – obrazně řečeno – po celý rok. Češi jsou vynalézaví, tak proč omezovat oslavu jen na jeden den? Slavení a euforie jsou žádoucí a příjemné stavy – proč je nerozprostřít do celého roku? V tom jsme Angličany i Rusy možná i překonali.

VŘSR je bezesporu jedním z výjimečných okamžiků v lidských dějinách. Vím, že v současnosti se takto jednoznačně formulované tvrzení netěší velké oblibě u některých čelních představitelů, ale to jen proto, že – řečeno co nejohleduplněji – jim možná chybí trochu intelektuální představivosti.

V Rusku tato revoluce násilnou formou svrhla prohnilý aristokratický režim – samoděržaví zosobněné carem Mikulášem II., Romanovcem, který navíc nebyl osobnostně zrovna ideální figurou pro řešení tehdejší hluboké krize. Podíváme-li se na věc bez emocí, můžeme ji chápat jako rázný projev emancipace – jako pokus zbavit se zcela zvráceného systému vykořisťování, v němž hrála hlavní roli aristokracie neschopná a morálně diskreditovaná, leckdy až groteskně ovlivňovaná různými „svatými muži“ a dvořany pochybných kvalit. I v této syrové, nezjednodušené podobě může revoluce působit pochopitelně – alespoň pro pokrokově smýšlející část veřejnosti.

To, co dnes brání tomu, abychom VŘSR přijímali zcela otevřeně, jsou samozřejmě události, které po ní následovaly. Proto i ti, kdo mají k revolučním ideálům blízko, slaví dnes VŘSR spíše v symbolické rovině.

Naše současná demokracie je výsledkem dlouhého vývoje, který završuje snahy o emancipaci jednotlivce napříč staletími. I pokud zachováme jistou skepsi vůči „filosofii dějin“, nelze popřít, že svoboda jednotlivce je dnes nesrovnatelně větší než v minulosti. Míra teoretické participace občana na politickém životě státu je rovněž vyšší než kdy dříve. Říkám teoretické, protože stále existuje mnoho „občanů“, kteří se chovají spíše jako poddaní – politického života se neúčastní ani při volbách. Ale i tak je to nepopiratelný posun.

A tak – přes všechny výkyvy v hodnocení této události – slavíme VŘSR v jistém smyslu každý den: tím, že se (alespoň zatím) svobodně vyjadřujeme a politicky konáme, nebo se o to alespoň pokoušíme. A pokud někdy tuto svobodu zanedbáváme, činíme tak spíše z vlastního nezájmu než z vůle nějakého represivního režimu. Slavíme ji i tím, že máme možnost cestovat, studovat, volně se sdružovat a žít v relativním blahobytu.

Pravda, u nás žádná vlastní emancipační revoluce nikdy opravdu neproběhla – a to, co by se jí mohlo zdánlivě podobat, bylo většinou importováno ze zahraničí. Přesto i dnes mnozí z nás dokáží ocenit to, co bylo v revolučním aktu obsaženo pozitivního.

Samozřejmě, dnešní poměry jsou výsledkem širších historických procesů – nejen VŘSR, ale také Francouzské revoluce a dalších emancipačních hnutí v Anglii, Německu či Nizozemsku. VŘSR má u nás ale své vyjeté koleje – a tak, aniž si to mnozí uvědomují, slavíme právě tento svátek.

A tak příště až zase půjdu na večeři do nějaké michelinské restaurace v Praze zvolím jako digestiv místo obvyklého koňaku jednu vodku.