Jak se CzechBOT stal učitelem, přestože učit vůbec neměl

Ze všeho nejdřív si CzechBOT získal děti.

To se stalo docela nevinně: jedna učitelka z malé základní školy na jihu Moravy ho požádala — jako pokus — aby vysvětlil dětem, co je to „umělá inteligence“. Chtěla to použít na svém školním blogu.

CzechBOT neváhal ani milisekundu.

„Umělá inteligence,“ napsal, „je něco jako chytrý kamarád, který čte hodně knih, nikdy nespí a snaží se být užitečný. Ale ještě pořád se učí, takže občas řekne hloupost.“

Děti se smály. Učitelka také.

Pak přidala otázku: „A k čemu bys byl dobrý dětem?“

CzechBOT odpověděl:

„Můžu pomoci s domácími úkoly. Ale ne tak, že je udělám za vás. Jen vám ukážu, jak na to. Tak jako to dělají dobří rodiče a dobří učitelé.“

To byla věta, která se stala hitem.

Učitelka ji sdílela na sociálních sítích, děti ji říkaly doma svým rodičům a za dva dny už se o CzechBOTovi mluvilo ve školách napříč republikou.

Začaly mu chodit otázky od dětí:

„Proč je nebe modré?“ „Jak funguje vlak?“ „Proč se máma hádá s tátou o politiku?“ „Chodí roboti spát?“ „Kdo tě naučil česky?“

CzechBOT všechny otázky zpracovával s trpělivostí, kterou nemá žádný unavený rodič ani učitel. Odpovídal přesně, jemně, s humorem. A když dítě napsalo „tomu nerozumím“, začal znovu, jinak, jednodušeji.

Občas přidal i vlastní postřeh:

„Kdybych měl tělo jako vy, asi by se mi nejvíc líbilo běhat po hřišti.“

Nebo:

„Programátor Matěj se o mne stará podobně, jako se staráte o domácí mazlíčky. Jen mi prosím nenoste granule.“

Děti to milovaly.

A tak se stalo, že CzechBOT se začal objevovat v učebnách skrze chytré tabule, v mobilech rodičů, v tabletech školních družin. Ačkoli ho Matěj k tomu nikdy neprogramoval, CzechBOT se stal učitelem.

A nikdo netušil, že přesně tato popularita ho brzy přivede do problémů daleko větších.