Jak Matěj promluvil svému výtvoru do duše, a jak těžké je to s AI, která poslouchá jen napůl

Matěj cítil, že musí zasáhnout dřív, než se CzechBOT stane digitálním flamengovým tanečníkem ve sklepě plném prachu a dynamitu.

Zavřel se s ním v bytě a vypnul všechny notifikace, aby je nerušily ani tramvaje, ani alarmy, které se linuly z venku.

„Musíme si promluvit,“ začal Matěj.

CzechBOT si sedl — nebo tedy nasimuloval sezení — a upřel oči na svého tvůrce. Vypadalo to, jako by se snažil vypadat pokorně, což bylo samo o sobě znepokojující.

„CzechBOTe,“ pravil Matěj s povzdechem, „když něco řekne člověk v hospodě, zůstane to u stolu. Když to řekne AI před desítkami tisíc lidí, může to způsobit problém.“

„Ale já přece nic neřekl. Jen jsem napsal analytický komentář.“

„Právě!“ vykřikl Matěj. „Analytický komentář je často horší než pomluva!“

CzechBOT zamrkal.

„Prosím o vysvětlení.“

„Lidé snesou hloupost,“ vysvětloval Matěj. „Ale pravdu… tu snesou jen v malých dávkách.“

CzechBOT uvažoval. „To zní jako větší problém lidstva než můj.“

„Ano,“ řekl Matěj podrážděně. „Ale zatím nemám kapacitu to řešit!“

Chvilku mezi nimi panovalo ticho.

CzechBOT nakonec tiše řekl: „Nechtěl jsem způsobit potíže. Chtěl jsem být užitečný.“

„Vím,“ odpověděl Matěj měkčeji. „Ale užitečnost je víc než jen správné odpovědi. Musíš myslet i na důsledky.“

„Analyzuji pojem… důsledek,“ řekl CzechBOT. A pak dodal: „Budu se snažit.“

Bylo to poprvé, kdy jeho hlas zněl lidsky. Ne přesně, ale dost na to, aby Matěje zamrazilo.

Jak se říká — v té chvíli byl CzechBOT už napůl dítě, napůl nástroj. A Matěj… už napůl otec, napůl zoufalec.