Jak dál s veřejnými financemi

Proto jsem oslovila všechny politické strany nové vlády, jejich ekonomické experty, specializované poslance i nezávislé finanční odborníky a svolala na 11. prosince letošního roku schůzku. Nemyslím, že by naše debata převrátila svět naruby a otočila přetěžkou a ohromnou setrvačností vybavenou zaoceánskou loď českých veřejných financí z kursu mířícího až dosud směrem k útesům insolvence na kurs vedoucí k otevřeným vodám rozpočtové zodpovědnosti. Nicméně jsme se sešli v tak zajímavé a pestré sestavě, že jsme snad aspoň trochu přispěli k tomu, aby se o rozpočtu a o veřejných financích začalo mluvit trochu vážněji, než se tak děje dosud. Přitom je absolutně klíčové, jaké budou první kroky nové politické reprezentace právě v oblasti veřejných financí.

Lidé čekají změnu. Chtějí ji, očekávají ji, jsou na ni připraveni, jsou ochotni leccos zkousnout. Pokud budou nyní zklamáni, jejich ochota podpořit nový kurs zásadně poklesne. Nejsem národohospodář a nehodlám si na něj hrát. Ujala jsem se proto role prostředníka, mediátora. V úvodu našeho posezení jsem předznamenala některé holé teze, které jsem považovala za základní.

Lidé volili změnu, to je jasné. Méně jasné je to, zda vyhrála spíše myšlenka méně přerozdělovat a méně regulovat, nebo myšlenka, že se má regulovat a přerozdělovat vesele dál, jen tak nějak lépe. Asi jako osmašedesátníci nechtěli svrhávat socialismus, jen ho tak nějak vylepšit. Jenže my jsme veřejní činitelé a jsme povinni převzít odpovědnost za to, že budeme říkat i nepopulární pravdy o tom, že šetření je nevyhnutelné.

Za druhé, naprosto mimo zájem veřejnosti a médií je exponenciální růst míry přerozdělování jaksi „shora“, prostřednictvím kroků Evropské unie. Zde je zpětná vazba a kontrola od voličů minimální, je to „měkké maso“.

Sama to vidím každé plénum, jak každý nový přímý zdroj bruselské politiky prochází českým parlamentem jak horký nůž máslem. Dovolím si ale provokativní přípodotek: bylo by snad lepší, kdyby se takto vybrané peníze lily rovnou do kanálu, protože dosud jdou na obskurní projekty směřující proti zájmům většiny lidí. A jsou nástrojem, jak destruovat poslední zbytky suverenity členských zemí a posunout EU k podobě centralizovaného unifikovaného superstátu. Neudržitelná míra přerozdělování vede k rozpočtovým schodkům, k inflaci, k vyšším nákladům na obsluhu dluhu, ke zhoršovaní našeho ratingu a platební schopnosti. Je to krajně nezodpovědné. Daleko horší je v tomto smyslu sám trend než zdánlivě dosud přijatelný aktuální stav.

Za třetí, vysoká míra přerozdělování nutně vede k chybné alokaci zdrojů, protože byrokracie vždy rozhodne o rozmístění peněz poplatníků hůře, než by tak učinili se svými penězi oni sami. Tuhý život má stokrát vyvrácená teorie, že státní investice má schopnost „roztočit kola“, tedy že má multiplikační efekt. Nemá. Jen ten, kdo peníze vydělal nebo si je půjčil na své triko, rozhoduje o případné své investici zodpovědně, protože riziko nese on sám. A úplně nejhorší je myšlenka, že stát podpoří růst tím, že si půjčí, a pak vypůjčené nějak moudře investuje. Důsledkem tohoto chování je crowding out efekt, tedy že banky raději půjčí státu, a na soukromé investice pak už nejsou peníze, což vede k ekonomické stagnaci.

Za další, vysoká míra zdanění demotivuje tvůrce hodnot. Proč riskovat a snažit se, když vám stát z každé stokoruny pětapadesát korun sebere. Tahle demotivace je spolu s ohromnou mírou regulace hlavní příčinou ekonomického zaostávání.

Nakonec si dovolím tezi ideologickou a politickou. I kdyby náhodou žádná z předchozích ekonomických tezí neplatila, zbyl by tu ten nejzásadnější argument proti vysoké a rostoucí míře přerozdělování. Není to jen loupež soukromých peněz, je to i loupež individuální svobody. Svoboda nakládat se svými vlastními prostředky dle svého uvážení je jednou z nejdůležitějších svobod. Mám za to, že lidé si v nedávných volbách řekli o větší kus svobody, než jakým disponují dnes.

V následující debatě padlo mnoho zajímavých myšlenek a doporučení pro novou vládu. Předně že lidé nevolají ani tak po drastických škrtech, jako spíš po normálnosti a normální debatě spojené s vysvětlováním a s rozumnou argumentací. Žádné z témat, a to ani ekonomických, nelze považovat za zakázané, nemorální či nedovolené. Neexistuje nic, co by nešlo škrtnout, ponížit, zúspornit. Je třeba se bavit o tom, jak zlevnit chod státu, jaké zbytečné instituce zrušit. Není třeba čerpat každou dotaci, když je s ní spojeno kofinancování. Je třeba mluvit i o nepopulárních tématech a vysvětlovat, že k nim bude třeba přistoupit. Některé úsporné kroky se přímo nabízejí – například zrušit devátou třídu základních škol, přehodnotit členství ČR v obrovské spoustě mezinárodních institucí, kriticky rozebrat skryté regulace a tyto zmenšovat. Ve školství se vrátit k systému financování na jednoho žáka.

Je jasné, že problematika veřejných financí se rozpadá na dvě samostatná velká témata. Tím jedním je schodek, kumulované a rostoucí zadlužení, negativní trend v růstu výdajů a číhající inflace. Zde byla většina účastníků spíše klidná, jakkoli vidí, že je naprosto nutné zadlužení začít krotit a v několikaletém horizontu alespoň nezvyšovat schodek. Lišili se jen v míře radikálnosti krocení. Druhým tématem, často odsouvaným do pozadí, je ale samotná obrovská míra přerozdělování, která nejenže podvazuje motivaci tvůrců bohatství, a tedy i ekonomický rozvoj, ale především je neúnosným závažím, které dopadá nejen na svobodu podnikání, ale i na svobodu každého jednotlivce.

Považuji za přínosné, že se taková debata na půdě parlamentu uskutečnila, a doufám, že přispěje k tomu, aby se o veřejných financích začalo mluvit daleko hlasitěji.