Istanbul: Putinovi spadla maska

Ten vede toliko k jednomu. K další, ještě hrůznější válce.

Pravda - lidem, kteří se nenechali obalamutit zvrácenými narativy naší doby, dávno známá - opět vyplavala na povrch jako nafouknutý balon ponořený pod hladinu. Vlastně už k tomu, co se v Istanbulu stalo či nestalo není téměř co nového dodat. Snad jen, že agresivní velmoc vede slaboch a lhář. Kdyby šéfovi Kremlu šlo skutečně o mír, do Turecka by přiletěl a začal jednat. Zelenskyj tam čekal. Byl připraven. Agresorovi s jeho expanzionistickým apetitem ovšem o mír nejde a jít nemůže. Stejně jako Hitlerovi; ať už bylo jeho uvažování jakékoli, rozhodně nebylo promírové – ani když dobýval, ani když ustupoval. Netvrdím, že Putin rovná se Hitler. Hovořím o principu.

A jde také o pravdu. Prostě to není tak, že válka na ukrajinském území je nesmyslná, že zbytečně umírají lidé. Nesmyslná, šílená a nehorázná je ruská agrese: vojáci Ruské federace z Putinova rozhodnutí jsou ve stejné pozici jako vojáci wehrmachtu, kteří umírali na území Sovětského svazu během Velké vlastenecké války. Ti opravdu umírali nesmyslně, zbytečně. Kvůli rozhodnutí jednoho uřvaného šílence. Stejně tak umírají dnes Rusové za hranicemi své říše. Nesmyslně, zbytečně. Právě tak jako ukrajinští civilisté. Naproti tomu pro ukrajinské vojáky, vedení armády a státu má tamní válka hluboký smysl. Není posvátnějšího úkolu než bránit vlast před brutálním vetřelcem. Z ukrajinského pohledu tedy válka rozhodně nesmyslná není. Byla snad obrana sovětského území po červnu 1941 nesmyslná? Tuto otázku by si měli položit všichni tuzemští promíroví aktivisté (nepoužívám módní novotvar typu „chcimírové“), kteří pro mě ze záhadných důvodů vnímají Rusko jako seriózního partnera hodného důvěry. Hitlerovi nebylo principiálně možné od jisté doby věřit, bylo nutné s ním bojovat. Po churchillovsku věřit ve vítězství a udělat pro porážku zla maximum. Stejně tak nelze věřit Putinovi.

Jistou míru důvěry mohl šéf Kremlu vyvolat, kdyby do Istanbulu přijel a zahájil s nejvyššími představiteli napadené země vážná jednání. Stal se ale pravý opak. Poslat místo sebe „třetí ligu“, jak přístup Kremlu výstižně charakterizoval ukrajinský prezident, je nestydatost a urážka. Být člověkem, který vůči chová vůči Rusku jisté sympatie, jak jsme toho svědky u řady tuzemských veřejných politických osobností (ať už to maskují jakkoli rafinovaně, pokud vůbec) a jejich příznivců, měl bych s neúčastí Putina v Istanbulu zásadní problém. Musel bych se hluboce zamyslet nad tím, o co Kremlu vlastně jde a jestli moje dosavadní „nikoli nesympatie“ nejsou výsledkem velice špatného úsudku. (To ale naštěstí řešit nemusím.)

A nakonec, v jakém světě žijeme dokládá vyjádření amerického prezidenta, který během pobytu v Emirátech řekl „Nevěřím, že se něco stane, ať se vám to líbí nebo ne, dokud se já a Putin nesejdeme.“ Co tomu bránilo? Trump vyjádřil ochotu do Istanbulu přiletět, pakliže by tam byl i Putin; ten se ale rozhodl zůstat doma, přičemž ukrajinský prezident tam dorazil jako první – a ze tří lídrů jediný. To je klíčové. Jasně vidíme, kdo je žábou na prameni. Že na to Trump nebude reagovat stejně jako kdyby tou žábou byl Zelenskyj, je smutná realita této doby a smutný obraz politiky Donalda Trumpa.