Mé podezření, že se společnost chová pokrytecky, začalo někdy v době, kdy mi bylo kolem pěti až šesti let. A to nepatřím k nejbystřejším. Přesný den ani hodinu si už nevybavím. Postupem času se správnost mého podezření jen upevňovala, až dospěla do dnešní podoby, kdy je pevná jako erekce Epsteina.
Přes snahu mnoha náboženských i občanských společností s tím něco udělat zůstává stav žalostný. Hořekují téměř všichni, ale málokdo skutečně něco podnikne. Pokrytectví bují všude. A právě na tomto obecném pozadí se ukazuje jeden konkrétní příklad, který je tak běžný, až jej většina lidí přestala vnímat jako problém.
Jedním z významných kroků každého žadatele o veřejnou funkci je životopis, CV, curriculum vitae. To je okamžik, kdy společnost otevírá pokrytectví dveře dokořán. Každý kandidát na cokoliv – třeba i do správní rady, kde je v podstatě jedno, co je zač a co umí – se vychválí do nebe právě prostřednictvím CV, jen tak ze setrvačnosti. Všichni vědí, že je to lež a přetvářka, ale mlčky to akceptují. Existují dokonce firmy, které poradí, jak životopis napsat co nejlépe. Potvrdí mi to každý, kdo někdy své CV někam posílal, nebo kdo jej naopak hodnotil jako člen výběrové komise.
Pokud tedy chceme pokrytectví omezit, musíme začít právě zde – u formátu, který k němu přímo vybízí. Způsob, jak se tohoto průhledného a ve svém důsledku společensky nebezpečného kroku zbavit, je zachovat tradiční formát CV, ale prezentovat jej v negativní formě. To, čím se kandidát chlubí v běžném CV, obrátit a napsat to, čím se chlubit nechce. Místo domnělých kladů se soustředit na problematická místa, samozřejmě při zachování lékařského tajemství. Trochu to bude bolet, ale přínosy jsou jednoznačné. Nápad má však slabé místo: tím je právě institut lékařského tajemství. Kandidát může uvést například to, že rád krade pro rozvoj kreativity a regenerace, ale pokud jde o kleptomanii, tuto skutečnost uvádět nemusí – a výběrová komise ji nesmí ani požadovat.
A právě zde se ukazuje, jak jemná hranice vede mezi poctivostí a ochranou soukromí. Podobně je to s masturbací. Kompulzivní masturbace je předmětem lékařského tajemství a do inverzního CV se právem nedostane, zatímco běžná masturbace jako volnočasová aktivita si své místo v inverzním CV zaslouží. Podobně existuje jemná diference mezi patologickým domácím násilím a hádkou, nebo mezi týráním zvířat a drezurou. Jakmile se však podaří tuto hranici vymezit, může inverzní CV začít plnit svou skutečnou funkci.
Každé poctivě zpracované inverzní CV pak může sloužit jako základ otevřeného dialogu mezi výběrovou komisí a kandidátem na veřejnou funkci. Senátní výběrová komise, která například hovoří s kandidátem na post vedoucího komise pro sterilizaci pomerančů, si přečte v CV o volnočasových aktivitách kandidáta. Pak mu může upřímně říci: „Tahle práce je dost klidná, tady se moc nenahoníte.“ A tato vzájemná upřímnost předejde zbytečnému zklamání obou stran. A navíc erár ušetří.
Tímto jednoduchým administrativním opatřením se vytvoří prostor, aby si každý našel místo podle svých předpokladů a mohl sloužit státu tak, aby stát optimálně prosperoval a státní zaměstnanci byli šťastní.
Zůstává tedy jeden problém, který žádná administrativa nevyřeší. A tím je institut lékařského tajemství, kvůli němuž se plný potenciál patologických lhářů, kleptomanů a vedoucích pracovníků trpících kompulsivním chováním ve veřejných funkcích odhalí až časem, mnohdy náhodně – a to ještě v tom lepším případě. Mnoho talentů tohoto druhu zůstane během života neodhaleno, čímž ztrácí všichni i společnost.
I tak je institut inverzního CV krok správným směrem. O tom jsem přesvědčen.