I žvanil může mít právní názor
Medicína je specifický diskurs se svým vlastním jazykem, pravidly a rituály. Přestože jde o vysoce odbornou oblast lidského poznání, její terminologie i logika jsou do určité míry přístupné i zvídavému laikovi, zejména pokud je motivován porozumět konkrétní diagnóze a způsobům, jak ji zvládnout. Podobně je tomu i s právem. Rozdíl mezi jazykem medicíny a jazykem práva však spočívá v tom, že právo si činí univerzalistické nároky. Zatímco medicína léčí tělo, právo se pokouší řídit společnost — a v prostředí, které se neopírá o autoritu zjevení, přebírá roli teologie. Určuje, co je správné a co nikoli, a porušení sankcionuje. Zatím, pokud je mi známo, neupaluje heretiky a nepoužívá utrpné právo, ale trestá jinými, neméně citelnými způsoby. A stejně jako u medicíny je rozumné zajímat se o právo i tehdy, když máme podezření, že trpí nějakou chorobou.
V tomto smyslu je právo novodobou církví a právníci jejími inkvizitory. Místo písma svatého sahají k zákoníku, místo biskupského požehnání získávají legitimitu od advokátní či notářské komory nebo jmenováním soudcem. Tím jsou pomazáni a mohou konat. Pokud tuto analogii dovedeme dál, můžeme se ptát, jaký druh „písma“ české právo vlastně vyznává. Ústava se v tomto obrazu jeví jako kombinace Mojžíšova desatera a Ježíšova kázání na hoře: text, který má být zároveň normativní i hodnotový, závazný i inspirativní. Je to však písmo katolické církve, pravoslavné, mormonů, nebo krédo svědků Jehovových?
V české právní teorii se přístup k aplikaci a interpretaci práva tradičně označuje jako normativismus, formalismus a pozitivismus; kritickou alternativu pak představuje realismus — prostá, někdy až surová aplikace moci. Realismus tvrdí, že paradox mezi textem a interpretací není paradoxem, nýbrž maskovanou mocenskou strukturou. „Výklad“ je zde pouhým rituálem, který legitimizuje rozhodnutí, jejichž skutečné kořeny leží jinde. Jde o přesnou, avšak normativně ostrou tezi: realismus je demaskující teorií, která odmítá iluzi, že text sám o sobě rozhoduje.
Vedle toho však existuje i specificky česká praktická tendence, kterou lze shrnout větou: „Účel světí prostředky.“ Jde o tradiční formalismus, deklarovanou víru v jednoznačný text a současně ochotu jej ohýbat, pokud to politická či institucionální situace vyžaduje. Tato zvláštní směs literalismu a oportunismu vytváří iluzi právní jistoty, ale zároveň umožňuje flexibilitu tam, kde je z hlediska moci potřebná.
V ostrém kontrastu k tomu stojí anglosaský přístup, reprezentovaný zejména Ronaldem Dworkinem. Zatímco kontinentální právo chápe hodnoty jako kodifikované normy vtělené do textu ústavy a zákonů, anglosaské právo je pojímá jako živé principy, které se rodí a vyvíjejí v soudní praxi. V common law jsou hodnoty operativní — soudce je aktivně vyvažuje a dotváří. V českém právu jsou hodnoty spíše deklarativní: soudce je interpretuje v rámci již existující soustavy pravidel. Rozdíl nespočívá v tom, jaké hodnoty jsou chráněny, ale v tom, kdo je vytváří a jak se stávají právně účinnými.
Dworkinova teorie práva jako integrity tento kontrast přesně vystihuje. Právo podle něj není pouze souborem pravidel, ale také principů, které mají nevyhnutelně hodnotový charakter — spravedlnost, rovnost, férovost. Soudce má povinnost interpretovat právo v jeho nejlepším možném morálním světle. Právní rozhodování je tak hermeneutickým procesem, nikoli mechanickou aplikací textu. V anglosaském prostředí je to přirozené pokračování common law tradice: soudce dotváří právo skrze morální interpretaci a ústava je chápána jako morální dokument vyžadující principiální čtení.
V českém právu je Dworkin spíše kritickým zrcadlem. Kontinentální tradice preferuje pravidla a systematiku, méně otevřenou morální argumentaci. Hodnoty jsou v ústavě deklarovány, avšak soudní praxe je často používá restriktivně. Dworkin by českému právu vytkl, že se příliš spoléhá na text a příliš málo na integritu právního řádu jako celku. Zatímco anglosaské právo tvrdí, že hodnoty právo tvoří, české právo říká, že hodnoty právo pouze rámují. Dworkin jde ještě dál: hodnoty nejsou doplňkem práva, ale jeho samotnou podstatou, a soudce je musí aktivně interpretovat.
Největší rozdíl tedy mezi Dworkinem a českým právem spočívá v tom, že u Dworkina jsou hodnoty samotnou podstatou práva. Soudce má povinnost interpretovat právo v jeho nejlepším morálním světle, zatímco v českém právu jsou hodnoty deklarované ideály. Soudce má povinnost interpretovat právo v rámci textu a systematiky. Hodnoty jako spravedlnost, lidská důstojnost nebo rovnost před zákonem jsou deklarovány, nikoli morálně absolutizovány.
Pro metaforu práva jako moderní teologie však existuje ještě jeden silný argument, který poskytuje část soudobé epistemologie. Ta poukazuje na pluralitu výkladů a pluralitu paradigmat, v jejichž rámci je poznání vždy již nějak interpretováno. V tomto kontextu se často ukazuje, že konečné zdůvodnění bývá kruhové: normy se ospravedlňují jinými normami, pravidla se vykládají pomocí pravidel. Právo tak nevystupuje jako zjevená pravda, ale jako jedna z možných forem organizace společnosti, která nemá epistemologické privilegium nad jinými.
Právě zde se otevírá otázka autority. Pokud právo není zjevením a nemůže se opřít o poslední, nezpochybnitelný důkaz, musí svou závaznost zakládat jinde než v pravdě samotné. Tímto „jinde“ je institucionální moc a monopol na legitimní donucení. Právo se neprosazuje proto, že by bylo nutně pravdivé, ale proto, že je schopno vynutit poslušnost — ať už prostřednictvím hrozby hranice, vězení, nebo exekuce. Násilí zde není selháním práva, ale jeho poslední instancí.
Z tohoto pohledu by si měl občan položit otázku, před jakou inkvizicí by se jako potenciální heretik raději ocitl. Rozdíly mezi právními kosmologiemi nejsou akademickou nuancí — mohou rozhodnout o tom, zda bude odsouzen k relativně humánnímu stětí, nebo k nehumánnímu upálení na hranici. A to je rozdíl, který stojí za to nepřehlédnout. A proto i žvanil ve vlastním zájmu musí mít právní názor.