Hamás hrubě porušil ujednání o příměří, přesto někteří stále plísní Izrael
Inspirováno blogem
Vážený bloger Bohuslav Rudolf se ve svém článku z 27. října zaměřil na dva odstavce textu Gity Zbavitelové publikovaného týž den na Neviditelném psu.
Její příspěvek má název „KONFLIKT: Hamás opět ovládl polovinu Pásma Gazy“; jeho reakce „Američané a Egypt chtějí druhou fázi dohody zahájit, ale Izrael odmítá, dokud nedostane všechny mrtvé“. V jeho nadpise je obsažena podstata věci. Izrael vskutku nehodlá přistoupit k realizaci druhé fáze příměří týkajícího se Pásma Gazy, dokud teroristický nepřítel nesplní to, k čemu ho dohoda zavazuje.
Připomeňme si, co praví bod čtyři ujednání o příměří: „Do 72 hodin od veřejného přijetí této dohody Izraelem budou vrácena všechna všechna rukojmí, živá i mrtvá.“ Izraelská vláda přijala dohodu časně ráno 10. října. Lhůta pro vydání uplynula v pondělí 13. října. Teď, kdy začínám psát tento text, je o dva týdny víc – pondělí 27. října, večer. Do té doby bylo vráceno všech dvacet živých rukojmí a z 28 zavražděných či zemřelých pouze patnáct; průběžné zprávy říkají, že rakev s ostatky šestnáctého odvlečeného je na cestě do Izraele.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Hamás hrubě porušil ujednání a že Izrael má plné právo sáhnout k vojenské akci. To zatím není na programu. Stejně tak má plné právo zablokovat zahájení druhé fáze příměří – a to se také děje. S tím ale pan Rudolf srozuměn není a napsal následující odstavec: „Paní Zbavitelová obvykle píše články zaměřené proizraelsky, takže ji nepodezřívám z toho, že by chtěla Izrael jakkoliv poškodit. Přesto její článek obsahuje pasáže, které na vládu Izraele vrhají stíny pochybností o její soudnosti.“ Ano, čteme dobře, pan Rudolf píše o stínech pochybností týkajících se soudnosti izraelské vlády. Proč? Protože v Jeruzalémě chtějí tu nejnormálnější věc na světě – aby teroristický agresor dodržel to, co je dodržet povinen.
Je ovšem příznačné, že rychlost, s jakou je pan Rudolf ochoten zpochybnit soudnost izraelské vlády, je přímo úměrná jeho ochotě věřit verzi genocidních teroristů: „… tvrzení Hamásu o tom, že neví, kde je zbylých 13 mrtvých rukojmích, je uvěřitelné. Dokonce je pravděpodobné, že v tomto říká Hamás pravdu“. Ona totiž existuje ještě jedna verze. Že Hamás ví, kde se ostatky nacházejí a jejich vydání zdržuje z dvojjediného důvodu. Přinejmenším tuší, že s každým vydaným tělem se blíží okamžik, kdy začne fáze jeho odzbrojení a tudíž testuje protistrany (Izrael, patrona dohody USA, mediátory) aby zjistil, co všechno si může dovolit. Stranou nechávám fakt, že rukojmí odvlekl do Pásma Hamás (a jeho terorističtí soukmenovci a civilní podporovatelé) o své vůli, o své vůli je gangstersky přes dva roky v Pásmu držel a je plně zodpovědný za jejich smrt. Má-li technický problém s nalezením ostatků, je to jeho problém. Má-li problém se „změnou terénu“ v důsledku války, jak tvrdí jeden z teroristických pohlavárů, je to opět jeho problém. Má-li problém s tím, že někteří z těch, kdo zavražděná rukojmí pohřbili, zapomněli kam, jak tvrdí stejný pohlavár (Khalil al Hayya), je to zase jeho problém. Proč by to mělo izraelskou stranu, která stanovenou část dohody splnila, zajímat?
Položme si otázku. Vrátil Hamás včas v souladu s dohodou ostatky všech těch, o nichž ví, kde se nacházejí? Anebo hraje tu svoji zlotřilou, vyděračskou hru?
A co rodiny rukojmí?
Na jejich hlas se v polemikách na toto téma často zapomíná. Přitom to jsou právě lidé z Fóra rukojmí, kdo naléhají na to, aby se v druhé fázi nepokračovalo. Není to jen postoj Netanjahuovy vlády. Rodiny mrtvých rukojmí v pondělí 27. října uvedly, že „naléhají na izraelskou vládu, administrativu Spojených států a mediátory, aby nepřistoupili k další fázi dohody, dokud Hamás nesplní všechny své závazky a nevrátí Izraeli všechna rukojmí“. Fórum rukojmí je přesvědčeno, že Hamás přesně ví, kde se těla jejich blízkých nacházejí. „Uplynuly dva týdny od termínu stanoveného v dohodě pro vrácení všech 48 rukojmích, přesto 13 (nově zřejmě dvanáct) z nich zůstává v držení Hamásu.“
Je jistě věcí každého z nás, komu v konfliktu Izraele s teroristy Hamásu věří, s kým hodlá sympatizovat a hlavně – proti které straně má potřebu soustavně se kriticky vymezovat. Jen je zapotřebí říci také „B“. Kdo se staví ve stylu vzorce „ano, ale…“ proti Izraeli, chtě nechtě sám sebe přesouvá do tábora příznivců nejobludnějšího zla naší doby. V zápase civilizace s barbarstvím nelze být neutrální a takzvaně objektivní. Je to jako s pivem. Vychlazené je skvělé, teplé k nepožití - a vlažné právě tak.
●