Grotius o právu zabíjet ve válce

Ve válce se zabíjí. Řada lidí nechápe ani dnes, po zkušenostech s ukrajinskou válkou a Izraelem, že dodržovat právo ve válce neznamená přestat válčit. Chceme-li po válčících stranách, aby dodržovaly právo, znamená to, že válka nadále běží, zabíjí se, ale při tom se dodržují určité meze. Na počátku moderního pojetí norem byl však Hugo Grotius a jeho kniha De iure belli ac pacis libri tres (IPB) z roku 1625.

Útokem vzniká právo zabíjet. Grotius ale myslí od začátku na obnovení míru. Z toho důvodu věnuje ze začátku tolik obhájení názoru, že válku smí zahájit jen držitel svrchované moci. Myslí totiž na to, aby existoval někdo, kdo jednou bude moci válku ukončit. Napadená strana zase má mít právo se bránit bojem. Proto má válka také začít jasně viditelnými obřady, aby bylo zřejmé, že mezi oběma stranami nastal vztah války (bellum solemne). Obránci se tím poskytne právo reagovat na násilí násilím a také útočník tím do jisté míry ospravedlní svou válku. "Ubi judicia deficiunt, incipit bellum." (IPB II.1.2) Díky tomu vzniká mezi oběma stranami jakýsi právní vztah, i když perverzní. Řada skutků, považovaných za zločiny, je nyní mezi nimi povolena. (IPB III.1.5).

Přesto bych řekl, že Grotius neposuzuje práva útočníka a napadeného stejně. V kapitole III.10.3, s názvem Monita de his quae fiunt in bello justo říká, že posuzování činů bojovníků se odvíjí od toho, jestli je spravedlivá příčina války. "Si belli causa injusta causa sit...injustos esse interna injustitia omnes actus qui inde nascuntur." Spravedlivé příčiny válka zná Grotius tři - obranu, navrácení věcí a trestnou válku. To jsou i tři případy legitimní sebeobrany jednotlivce (defendere, restituere, punire). Téma povolených, spravedlivých válek vysvětluje Grotius na začátku II. knihy (IPB II.1.) a průběžně se k nim vrací v celém díle. Základem doktríny je ale obrana, protože navrácení věcí i potrestání jsou důsledky jednání útočníka a nastupují, když útočník nevyhoví podmínkám míru. "Preventivní válku" Grotius odmítá (IPB II.1.17)

Co je dovoleno a co se sluší

Útokem tedy vzniká napadenému státu právo zabíjet a škodit útočníkovi. Grotius ostatně v celém pojednání považuje zabíjení ve válce a popravy zločinů za dva projevy téhož oprávnění zabíjet. (To říká už v Prolegomeně) Grotius však posuzuje oprávněné možnosti obránce na dvou úrovních a zcela protichůdně. Na úrovni toho, co je povoleno právem (quod licitum) dovoluje velmi mnoho, na úrovni toho, k čemu vybízí křesťanská láska (caritas) však vybízí obránce bezmála, aby se nechal zabít.

Tento přístup - jakýsi kontrapunkt - je totiž dalším Grotiovým vynálezem. Na jedné rovině popisovat čtenáři, co vše mu ve válce právo povoluje, na druhé straně průběžně napomínat, aby s ohledem na křesťanskou lásku k bližnímu tyto možnost nevyužíval. "Saepe enim proximi caritas non permittet ut summo iuri utimur." (IPB III.1.4.2) V kapitole o zabíjení znovu opakuje s citací verše z Vergilia "Omnia licent mihi sed non omnia expediunt." (IPB III.4.2.1) Musíme podle něj rozlišovat, quod licet a quod opportet - co je dovoleno a co se sluší (IPB III.4.2.3). V kapitole o mírnosti v zabíjení říká, že máme ze zbožnosti šetřit krev nepřátel, i když lidské zákony povolují zabíjet. "Hostis ergo qui non id quod humanae leges permittunt, sed quod est officii , quod fas et pium est volet respicere, parcet etiam hostii sanguini." IPB III 11.7.4) U některých činů mohou lidské zákony povolit něco, co se z hlediska Božího pozitivního práva, ani přirozeného práva nesmí. Třeba prostituce (scortatio, scortari). Sparťané a Egypťani tolerovali dokonce i krádež (furtum, furari). V úvodní kapitole k knize III Grotius nabízí pravidlo, jež říká, že při posuzování záleží na tom, zda spáchaný čin byl považován za zločin i v době míru, nebo ne. (IPB III.1.5.1) Grotius však v kapitole o zabíjení varuje čtenáře, že ani takové lidské zákony nezbavují člověka hříchu. Spácháme-li něco, co lidské zákony povolují, v očích Božích je to stále hřích (peccatum). Válka je pak stavem, který vše obrací a povoluje dělat nepříteli to, co je normálně zakázáno. Snad právě proto Grotius doporučuje válčícímu, aby se i ve spravedlivém boji mírnil.

Na úrovni toho, co je napadenému ve válce povoleno, je ale Grotius velmi štědrý. V kapitole o povolení zabíjet dává právo zabíjet nejen vojáky, ale všechny, kteří se nacházejí uvnitř hranic nepřátelského území. Je povoleno škodit lidem i věcem. (IPB III.6) Zabíjet smíme "omnes etiam qui intra fines sunt hostiles". I vůči věcem nepřítele smíme vykonávat právo pignoratio, neboli lidově represálie.

Jelikož ale Grotius zároveň vybízí ke křesťanské zdrženlivosti na základě lásky k bližnímu, pojednává všechny oblasti na obou úrovních. Nejprve v knize II, kde jde o příčiny války, probírá meze toho, kdy smíme při obraně života a svých věcí zabít, a v knize III, kde jde o to, co je ve válce povoleno, probírá každou oblast povoleného škození dvakrát: jednou z hlediska toho, co vše právo povoluje, podruhé z hlediska doporučené mírnosti (temperantum). V sérii kapitol v knize III tak postupně pojedná o zabíjení, ničení věcí, braní kořisti, chování k zajatcům a uzmutí vlády.

Obrana života a majetku má své meze

V úvodní kapitole II. knihy omezuje Grotius i možnost zabíjet pro obranu vlastního života a v duchu své metody napomíná, abychom raději dali přednost útěku, pokud to je možné (IPB II.1.10.3) Připouští sice - pokolikáté už - že při obraně je povoleno zabít, ale ne v tom smyslu, že můžeme vždy bez obav rovnou sáhnout po této možnosti. Podle Božího práva není ostudou uprchnout, podle práva přirozeného, prchat nemáme. "Iure scilicet divino ...si quis fugere sine periculo possit, .... atqui nulla his ignominia est, sed fals ignominiae opinio."

Po násilí smíme sáhnout jen, když hrozí přímé nebezpečí (periculum presens) (IPB II.1.5.1) Kdo by si nevzpomněl na americkou doktrínu clear and present danger? Grotius tím má na mysli, že nesmíme zahájit násilnou obranu jen v reakci na domnělou hrozbu, pomluvy, nebo výhrůžky (IPB II.1.5.2). Můžeme se začít bránit, když vidíme jasné viditelné znaky bezprostředně hrozícího útoku. Nezpochybnitelně se smíme bránit násilím, pokud je ohroženo naše tělo a údy, v případě hrozby našim věcem už to Grotius tak nezpochybnitelně nevidí. Do obrany těla (IPB II.1.6) zahrnuje Grotius v této kapitole i znásilnění, tedy obranu své "počestnosti" (pudicitia). (IPB II.1.7)

Máme se však mírnit v případě, že se bráníme proti osobě, jejíž život je pro veřejnost velmi užitečný. (IPB II.1.9) Zde má Grotius na mysli krále. Po násilí nesmíme sáhnout v případě, kdy třeba dostaneme jen facku (IPB II.1.10) Podobně jako v případě útěku rozporuje Grotius mylné mínění lidí, že v takových případech je násilná obrana čestnější (honor), než když nepřistoupíme k násilí. Zde právě hovoří o útěku. Rozpor mezi tím, co smíme dle práva, a tím co bychom měli dělat podle slušnosti, vyjadřuje Grotius v této kapitole tím, že to první nám povoluje justitia expletrix (trestná spravedlnost), jen na nás však záleží, zda těchto možností využijeme.

Při obraně věcí je Grotius ještě zdrženlivější. Smím použít násilí proti tomu, kdo silou vezme moje věci? (IPB II.1.11) Grotius odpovídá , že záleží na tom, jakým způsobem je vzal. Na základě předchozí právní tradice počínaje hebrejskou biblí a konče římským právem Grotius stanoví zásadu, že záleží na tom, jestli se to stalo za dne, nebo v noci. Za dne sílu použít nesmíme, v noci nám ale neznámá hrozba umožňuje jednat tak, jako by útočník usiloval o život. Jeho výklad při tom začíná hebrejskou biblí, jež povoluje "odpor" (machtoret) (Deut XXII, 23) Podobná zásada pak platí při obraně proti znásilnění. Zde však záleží na tom, zda k činu došlo na poli, nebo ve městě. (IPB II.1.12.4) Na poli napadená dívka smí použít sílu, ve městě ale ne, protože může volat o pomoc.

Stejně jako u facky, rozhoduje i při obraně věcí důležitost toho, co mi chce útočník vzít. Pokud Kristus říká, že máme zloději dát i tuniku a plášť, chce tím říct, že jde o zbytné věci, kvůli kterým nestojí za to zabíjet. Toto pravidlo však neplatí pro věci nezbytné k životu (aliter ....aliaqua res sit, ex qua vita nostra et familiae nostrae pendeat) Smrt hrozí jen za závažné zločiny, a proto za krádež maličkosti nesmíme zabít. (IPB II.1.14) Chceme-li zabít bez hříchu, pomůže, když druhé straně dáme možnost se bránit v zápase (IPB II.1.15)

Kdy nastane povolení zabíjet

V duchu své metody tak v kapitole o zabíjení nepřátel (IPB III.4. ) dává Grotius válečníkům široké právo zabíjet vše, co je v hranicích území nepřítele, v kapitole o mírnosti při zabíjení (IPB III.11) však vyzývá k ušetření nepřítele a odpuštění. "Hostis ergo ..quod sui est officii, quod fas et pium est, volet respicere, parcet etiam hostii sanguini" IPB III.11.7.4) O to víc shovívaví máme být v případě těch , kteří zabíjeli neúmyslně - "si non justititae, misericordiae causis". (IPB III.11.8)

Bez přihlédnutí k této metodě se může zdát Grotiův postup rozporuplný. V kapitole o zabíjení (IPB III.4 de interficiendi hostes) totiž říká, že v některých případech se povolovalo zabíjet i ženy a děti (IPB III.4.9.1), v kapitole o mírnosti v zabíjení (IPB III.11 temperamentum circa jus interficiendi in bello justo) však řadí ženy a děti k chráněným skupinám. V kapitole o zabíjení šokuje čtenáře i dalšími podrobnostmi. Titus prý po dobytí Jeruzaléma usmrtil židovské ženy a děti tak, že je nechal zápasit s dravými šelmami v cirku pro pobavení publika. (IPB III.4.9.2). I zajatce je povoleno pozabíjet a Grotius uvádí příklad císaře Oty I., který prý nechal pozabíjet na 70 tisíc slovanských zajatců. (IPB III.4.10) Ani otroci nejsou vyjmuti z řad těch, které je povoleno zabíjet. Podle jus gentium, tj podle pravidel tvořených lidmi, se však otroci mají vynechat. Římané měli zvyk na konci triumfu nechat popravit náčelníky a vojevůdce poražené strany. (IPB III.4.12).

Grotius se přesto zaráží nad otázkou, jak je pobíjení zajatců ospravedlňováno, a vyvrací některé mylné názory. Zejména není právně správné pozabíjet zajatce za to, že svůj post bránili příliš vytrvale. (IPB III.4.13.2) Bránit se zarputile prý není vůbec žádný zločin, naopak Římané považovali za zločin, pokud jejich voják opustil přidělený post bez boje.

Stejně tak se v kapitole o zabíjení zastavuje u některých zákeřných způsobů zabíjení, kde však nabízí vždy určitý klíč k rozeznání toho, co je správné. Zabíjet jedem prý sice není zakázáno právem přirozeným, ale je to zakázáno lidským jus gentium, aspoň právem evropských národů a těch, kteří následují jejich mrav. (IPB III.4.15) Trávit studně se podle jus gentium také nemá. Zkazit však vodu tak, aby se nedala pít bez použití jedu, se prý smí. Sporná je otázka atentátů, tedy zabíjení králů a vojevůdců zákeřným vrahem, který pronikne do jejich blízkosti. Zde se Grotius přiklání k názoru, že toto jednání není povoleno, pokud by vrahem měl být služebník, či vlastní voják nepřátelského krále. Podnikne-li však takový atentát vlastní voják, který se odvážně dostane do nepřátelského tábora, zabije nepřátelského vojevůdce či krále v jeho stanu, je to naopak statečné. Klíčem je dle Grotia otázka, zda došlo k porušení důvěry. Je-li vrahem někdo, kdo byl zavázán věrností (a dobrou vírou) k nadřízenému, je jeho skutek proradný. (IPB III.4.18-19) Takový atentát je v souladu s jus gentium, tedy lidskými pravidly, ale ne v souladu s právem přirozeným.

V kapitole o mírnosti v zabíjení (IPB III.11) pak Grotius probírá téměř stejné případy a uvádí, které skupiny osob je třeba v boji chránit a nezabíjet. V podstatě se řídí principem, jenž je uplatněn i dnes, tedy že se nemají zabíjet ti, kteří se neúčastní bojů. Takoví jsou innocentes, nevinní, a jejich životy se mají šetřit. Pojem je už v v úvodní kapitole II. knihy, ale v jiné souvislosti s otázkou, zda smíme zabít "nevinné", kteří nám překážejí v ústupu (IPB II.1.4.1). Typická je i Grotiova odpověď, že jus gentioum to připouští, ale zákon evangelia ne. Až v kapitole o mírnosti v zabíjení zmíní jednou "innocentes" souhrnně, jež máme šetřit kvůli soucitu (misericordiae). IPB III.11.78.4. Podobně jako dnes je však hlavním kritériem, že se mají šetřit ti, kteří už nezasahují do bojů. V úvodní kapitole III. knihy je Grotius jasně odděluje od bojujících: "Quid liceat in eos qui hostes non sunt" (IPB III.1.5.1) V citátu z Livia v kapitole o mírnosti v zabíjení říká" Arma habemus ...adversus armatos." Ještě jednou je řeč o "nevinných", ve smyslu neúčastnících se boje, v kapitole o represáliích (IPB III.2.6).

Jedná se především o ženy a děti (IPB III.11.9) Děti omlouvá věk, ženy jejich pohlaví. Z řad mužů se mají šetřit především ti, jejichž povolání "je v rozporu se zbraněmi" (de maribus quorum vitae genus ab armis abhorret) (IPB III.11.10) To jsou kněží a mniši (poenitentes), které chráí už středověké kanonické právo. Dále to jsou rolníci (agricolae) (IPB III.11.11) a také obchodníci (IPB III.11.12) K nim přidává kategori mužů, jejichž povolání nemá se zbraněmi nic společného (..horum vita ab armis aliena est) (IPB III.11.12) Sem řadí řemeslníky (opifices et artifices). V jiné kapitole, kde Grotius řeší otázku, proti kterým obchodníkům se smí zasahovat, nabízí klíč. Zasahovat se smí proti těm, kteří dopravují zboží či materiály použitelné pro válku.

Ohledně žen a dětí je tu také specifický případ pirátů a lupičů. To je kategorie osob, které Grotius většinou vůbec nechrání a považuje je za nepřátele lidstva, které smí každý pozabíjet. V souvislosti s nevinnými však naráží už v úvodní kapitole III. knihy na otázku, jak se zachovat k zločineckým obcím. (IPB III.1.4.1) Na pirátských lodích, či v domech lupičů přeci mohou být také jejich ženy a děti. Grotius říká, že tím, že se ocitly v ohrazeném bráněném prostoru ze sebe učinily legitimní cíl. Zločinecké zničit do základů, i s rizikem, že při tom budou zabity jejich ženy a děti, tedy "nevinní" . (sic...navis..aut domus...tormentis peti potest).

Ani u mužů, kteří válčí, však Grotius nechce, aby je obránce zabíjel (IPB III.11.13). I zde vybízí k mírnosti, brzdit nás má stud (pudor). Zvláště to platí o obráncích města či pevnosti, kteří se vzdají. Thukydides ostatně prý říká, že pobití Thébanů po kapitulaci jejich města se nestalo v souladu se řeckými mravy. Zásada aequitas brání tomu, aby byli pobiti ti, kteří se vzdali bezpodmínečně (IPB III.11.15). Není ospravedlnitelné pobít jednotlivce kvůli činům celé obce, ani pobít obránce za to, že se bránili příliš vytrvale a rovněž při příliš velkém množství nepřátel máme uplatnit shovívavost. (IPB III.11.16-17)

Máme napodobovat Boha?

V takovém případě máme napodobit Boha, který také uplatnil shovívavost (clementia) vůči Kananejcům, když jim chtěl nabídnout život v míru. Závěrem se ale zastavme u Grotiova pravidla ohledně případů zabíjení žen a dětí ve válce. Grotius totiž uvádí jako legitimní jen případy z bible, kdy takové vraždění nařídil sám Bůh. Varuje však čtenáře, aby se nesnažil Boha napodobovat. (IPB III.4.9) Bůh je pánem našich životů, to, co on člověk nesmí. I Bůh však někdy ušetří celou zkaženou obec jen kvůli několika spravedlivým, čímž dokazuje, že je milosrdný. Člověk by si z toho měl vzít příklad a nenapodobovat jen krutost. Nehrát si na Boha, když tomu nerozumí. I tuto zásadu Grotius opakuje několikrát v celém díle (IPB III.1.4.3)